Obětní beránek diskuze

Obětní beránek
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/478289/bmid_obetni-beranek-wbO-478289.jpg 4 163 163

Ve Francii se čirou náhodou potkají dva ještě vcelku mladí muži. Nevěřícně na sebe zírají, jsou totiž jeden druhému podobni jako vejce vejci. Prvním je anglický profesor, starý mládenec, trávicí zde dovolenou, druhým je francouzský šlechtic (hrabě) s širokým rodinným zázemím. Profesor je v praktickém životě celkem bezradný, zato však uplatnuje ušlechtilá lidská a mravní východiska. Hrabě naopak netrpí žádnými mravními předsudky, zejména když mu právě v této chvíli bleskne hlavou fantastický nápad. Omámí pak svého anglického dvojníka alkoholem a poté si s ním smění nejen šaty, ale i občanskou identitu. Profesor se po probuzení ocitne uprostřed mnohočetné šlechtické rodiny...... celý text

Literatura světová Romány
Vydáno: , Dialog
Originální název:

The Scapegoat , 1957


více info...

Diskuze o knize (1)

Přidat komentář

SteveP1
28.01.2016 4 z 5

Daphne du Maurier tentokrát balancuje na samé hraně věrohodnosti a pravděpodobnosti…

O co jde ? Dva muži - jeden Angličan, druhý Francouz, podobní si jako vejce vejci, ovšem s naprosto odlišnými povahovými rysy a životními zásadami, se setkávají náhodou na jednom provinčním vlakového nádraží a jsou ohromeni, že jsou si tak podobní, že by mohli snadno nahradit jeden druhého. John je povoláním profesor, je to klidný, vzdělaný starý mládenec a milovník Francie, Jean je impulzívní, cynický a lehkomyslný hrabě, který touží alespoň na čas uniknout ze svého života na zámku od své rodiny a být aspoň na chvíli někým jiným. A tak se stane, že po společném večeru stráveném pitím v místní putyce a posléze i hotelovém pokoji Johna, se druhý den ráno budí Angličan bez své identity - tedy přesněji řečeno bez svého oblečení, dokladů,peněz a auta a spolu s nimi je pryč I jeho včerejší francouzský přítel Jean. Protože John ovládá perfektně francouzštinu a vlastně nemá ani jinou možnost, než hrát nedobrovolně Jeanovu roli, přijímá ji tedy dočasně a jako jeho dvojník se vrací na francouzské panství, aby Jeana zastoupil a zapadl do dusivé atmosféry chátrajícího zámku mezi početné členy rodinného klanu. Zde musí rychle rozpoznat kdo je kdo, citlivě vnímat a rozpoznávat komplikované vztahy jednotlivých členů rodiny, aniž by vzbudil podezření, že není tak docela tím, za koho ho mají, což není vůbec snadné a kolikrát má již namále, že se vše provalí a on bude odhalen. Neznalý prostředí a poměrů,v nichž se najednou ocitá,dopouští se přirozeně řady chyb a omylů a zaplétá se do lží. Jakmile získává alespoň trochu půdu pod nohama, postupně odhaluje nejedno rodinné tajemství a záhadu a ve finále se pokusí i o jakousi nápravu věcí.Víc už prozrazovat nebudu, děj je plný zvratů a překvapení a o ty nechci čtenáře ani náznakem ochuzovat.. Snad jen pár doplňujících poznámek, proč knihu číst. Už jen proto, že příběh samotný je originální a velmi neobvyklý, a i když samotný je přirozeně nepravděpodobný (domyslíme-li vše do důsledků) číst ho je velmi zábavné. Autorka je zde totiž opět ve vrcholné formě a předvádí nám svou dovednost a svůj vyjímečný talent v míře vrchovaté. Co mě zaujalo a zaujme snad každého vnímavého čtenáře:
1. Charaktery postav - precizně a brilantně vykreslené spolu s psychologií jednotlivých postav, jejich nálad, pocitů, vnímání, způsobů uvažování, myšlení, včetně náhledů do jejich duší. Je pro mě téměř k neuvěření, jak žena, autorka, dokázala vykreslit, znát a bravurně popsat mužskou psychiku a způsob mužského uvažování.Tohle mi blesklo hlavou mimochodem i při čtení “Domu na pobřeží” - nechtělo se mi věřit, že tuto knihu napsala žena….
2. Dialogy - ty jsou jako vždy excelentní, jsou skutečné, přirozené, opravdové, pravděpodobné, zajímavé. Čili žádná nuda, plytkost, povrchnost nebo tlachání o ničem, kdy autor pořádně neví,co chce vlastně psát a jak,nebo to dokonce ani neumí. Nic takového. Styl psaní du Maurier je prostě podmanivý a kouzelný, její jazyk je bohatý, vytříbený a krásný.
3. Atmosféra - postupně a pečlivě budovaná, gradující a houstnoucí, sugestivní a pohlcující. Vše se odehrává celkem ve značném tempu, autorka neztrácí dech ani na chvíli. Vše tradičně doplněno důkladným popisem exteriérů, interiéru sidla, a především přírody a francouzského venkova. Tyto mají až lyrický nádech a půvab.

Pokud jste tedy ochotni přivřít oči nad značnou nepravděpodobností samotného příběhu, která je zřejmá, a chcete se především dobře pobavit a dobře si počíst, případně jste si styl psaní du Maurier oblíbili jako já, pak neváhejte a dejte se do čtení. Nudit se nebudete ani vteřinu.