Vladimír Holan

Pokud jste ctitelé Holana a jeho poetiky a nevlastníte žádnou z jeho biografií, mohla by vás třeba zaujmout diplomka na téma Tvorba V. Holana = http://is.muni.cz/th/75185/ff_m/Holan.pdf - je zajímavá především tím, že soustřeďuje různé odkazy a prameny a může vás tak nasměrovat na období Holanovy tvorby, pro které máte osobně slabost.

Nepřátelům


Už mám dost vaší nízkosti, a nezabil–li jsem se ještě,
pak jenom proto, že jsem si nedal život
a že ještě kohosi miluju, protože miluju sebe.
Můžete se smát, ale orla napadne jen orel
a raněného Hektora může litovat jen právě Achilles.
Být není lehké... Být básníkem a mužem
znamená býti lesem bez stromů
a vidět...

A už mám dost vaší drzosti,
jež všechno zproniká, kde chtěla obsáhnout
a nedovedla objímat.
Však také přijde pohroma,
o níž se vám nikdy nemohlo ani snít,
protože nemáte sny,
co Bůh si vymyslil, chce míti procítěno,
přijde pohroma, dětem a opilcům je to jasné,
jen z lásky mohlo by zde ještě trysknout štěstí,
kdyby štěstí nebylo vášní,
dětem a opilcům je to jasné...
Bylo by třeba žít, abyste byli,
ale nebudete, protože nežijete,
a nežijete, protože nemilujete,
protože nemilujete ani sebe, natož bližního.
A už mám dost vaší sprostoty,
a nezabil-li jsem se ještě, pak jen proto,
že jsem si nedal život
a že ještě kohosi miluju, protože miluju sebe...
Můžete se smát, ale orla napadne jen orlice
a raněného Achilla jen Briseovna.
Být není lehké... Lehká jsou jen hovna...


*


Vltava v roce 1946


Dítě stojí u břehu s těžkou taškou plnou spadaných švestek
a hořeká a pláče, neboť nemá na přívoz.
Je tak zvěrsky zbědované a tak podvyživené,
že mu stále ještě nerostou nehty,
a jeho hrdýlko jako by dlouho ovíjel provaz od umíráčku...
Když jsi je zavedl na prám, mlčí, jeho důvěra se nepohne,
a teprve když mimovolně spustilo ručku do proudu,
zatouží, aby cesta tak neubíhala,
tu a tam se na tebe jaksi přetrpěně podívá,
cítí se jedním z lodní posádky, je šťastno
a z toho štěstí rázem vyhrkne:
„Já jsem bylo v koncentráku..."
I jdi, nelži! odporují kolem... „Na mou duši!"
No, nelži!... „Na mou duši! na mou duši!"
tvrdí nebožátko, ale nikdo mu nevěří.
I přeplavíš je několikrát od břehu k břehu
a pak mu dáváš sbohem... Ale dítě chvíli váhá
a potom z vděčnosti a jako by se ti chtělo odměnit
něčím žárlivě tajeným a jemu nejdražším,
řekne: „Pane, my máme doma králíčky!"