Tahry
diskuze u knih
Město nebeského ohně
Cassandra Clare (p)
Kniha byla opět napínavá, jakým způsobem to nakonec provedou a kdo bude hrát jakou roli v rozhodujících okamžicích?
Občas nad nějakými úseky jsem se pozastavovala s nepochopením a zlostí, jak je něco takového možné.
Např. jak mohou i dále věřit vílám, když v minulém díle se Sebastian (Jonatan) zmiňoval o královně víl jako svém spojenci. Všichni stále tvrdí, že víly nemohou lhát, ale ve skutečnosti jsou víly těmi největšími intrikány a lháři, protože se chytají každého slovíčka a převrací si významy podle svého, což by mohl vědět každý, kdo se s nimi už několikrát setkal a jednal s královnou. Později bylo vysvětleno, že konfrontovali zástupce víl a ten je obelhal, protože není zcela vílou, a tak mohl lhát, což lovci nevěděli. Již dříve v příběhu by se dalo zmínit alespoň, jak je možné, že i přes incident s prsteny, jsou víly stále považováni za spojence.
Také jsem zachytila zmínku, že ten prsten rozbil Sebastián, ale přitom ho rozbyla Clary, aby nemohl získat od královny nejnovějš informace.
Také mi přišlo divné, že když se dozvěděli pravdu na vílím dvoře, tak je napadlo poslat zprávu do Alicante, až když narazili na Marka.
Některé části mi přišli až příliš zdlouhavé a rozvleklé a s dějem neúplně související.
Třeba popisování různých scén mezi Jacem a Clary. I když to byl hlavní pár příběhu, moc mě nezaujal. Radši jsem měla Magnuse s Alecem, jejichž vztah byl v celém ději knih zmiňován velmi málo, spíše jen tak naznačován a rozsekán jinými částmi příběhu. Nějak jsem nezachytila, jak to mezi nimi začalo? Jiné vedlejší postavy se v ději objevovali dokonce častěji než Magnus, což mě mrzelo. Také je Magnus pokaždé jinak starý? Myslela jsem, že je mu cca 800 a na konci této knihy je to 400?
Celkově jsem se příjemně zasmála u různých slovních výměn. Někdy jsem však i uronila slzu nad ztrátami blízkých, se kterými se mnohé postavy musely vyrovnat.
(Při vymazání paměti Simona, chápu že cítili smutek nad jeho odcizením. Ale stále měli naději, že je stejný a tak se s velkou trpělivostí a předstíráním, že ho neznali, mohou znovu spřátelit a potom už by zákaz o vyzrazení opět nějak obešli, nebo mu lhali. Nakonec mu byly vzpomínky alespoň částečně vráceny, což podle mě nemělo jít, pokud mu je tam Ašmodaj nenechal.)
Střídání dějů mě udržovalo v napětí. Někdy mě však i štvalo, když mě zaujal děj mých oblíbených postav a najednou to přeskočilo na nějakou pro mě nezajímavou část.
Části o Emmě, Juliánovi, Tesse a Zachariášovi mě navnadili na další knihy od této autorky.
Také se mi v knize líbili různé citáty ze Shakespeara, bible a dalších knih.
