VíťaNT diskuze

Pajonek: Začalo to tím, že byl člověk stvořen jako bytost neustále prahnoucí po moci? Jiné vysvětlení neznám :(

Moserová: Díky za názor. Určitě souhlasím. Určitě je třeba o problémech mluvit a umět se jim třeba i s odstupem času zasmát. Možná bych je neřešil hned, kdy jsou obě strany v "afektu", nechal to vydechnout a v klidu se pak nim vrátil.

Richie1: Ty poslední tři věty vašeho předchozího příspěvku mě znepokojují nejvíc. Když jsem dočetl knihu Hotel Rwanda zjistil jsem, že se to vyřeší. Kolik tam těch mrtvých za ty tři měsíce bylo? Milión? Méně nebo více? Kde jsme byli? Kde byl Bůh? Dokážeme si něco takového vůbec představit? Co udělal onen okolní, humanitární svět se svými řečmi o solidaritě a vzájemné pomoci? Svět si své řešení vždycky najde. A bude nás zase o něco méně.

Ještě mě tak napadlo, když se dnes lidé docela často rozvádí, jestli za to nemůže fakt, že každý chce prosadit tu svou pravdu. Je to dnes taky hodně moderní: "Nejste ve vztahu šťastní? Netrpte, vyměňte partnera, buďte svým pánem" a podobné kecy. V dobře fungujícím, dlouhodobém vztahu musí občas někdo ustoupit. Jsem si jist, že každá bouře přebolí, pokud o to ten druhý bude stát.
Třeba Marlowe tady psal: "Jsem šťastně ženatý čtyřicet let". To přece znamená taky spoustu obětování ve prospěch toho druhého. Aspoň si to myslím..
Docela by mě zajímalo, od vás, co jste s partnerem už nějaký ten "pátek", jak zvládáte třeba občasné rozepře nebo hádky. Asi něčím podobným už nejeden z nás prošel. Je lepší řešit věci hned nebo nechat to "projít" a pak si o tom v klidu promluvit? Osobně se přikláním k druhé variantě. Nebo znáte ještě nějaký jiný způsob?
Sám znám z okolí několik příkladů, kdy partneři rok nebo dva po svatbě spolu žili a pak se rozvedli. Ne, nikdo nikoho nemlátí, žádné extrémy, jen se prostě ti dva spolu neumějí domluvit, neumějí komunikovat. A malé dítě ve střídavé péči chvíli u matky, chvíli u otce, jenom proto, že ti dva dospělí, kteří by právě měli jít příkladem se spolu hádají a třeba by někdy stačilo jen málo.
Ani nevíte jak jsem rád, že si tu o tom můžeme psát a děkuji za sebe všem..

Divnou Jadii jsem ještě nečetl. Myslím, že si Hayden v těch knihách nevymýšlí. Takové věci se prostě dějí.
Dvanáctiletá, těhotná holčička v knize Sebranka: "Nasadila jsem si igelitový pytlík na hlavu a uvázala si ho provazem kolem krku. Pak jsem vlezla do skříně a přivázala ho uvnitř k tyči. Zavřela jsem dveře a zamkla, aby mě nikdo nenašel. Jenže to nevyšlo, někdo mě našel."
Ta samá holčička se taky například v knize ptá, co je to láska. A je třeba ji to vysvětlit.

Binysek: Spratek je výborný i jako audiokniha. Čte Simona Babčáková. Dnes konečně dočítám Sebranku, též od Hayden. Mám ji z knihovny, už jsem zadal poptávku na bazar. Je mi moc líto těch dětí a myslím na ně pořád.

keri.H: Chtěl bych Vám poděkovat za ty odkazy na písně. Už několikrát jsem si říkal, jestli vlákno o muzice není na webu o knihách přece jen přítěží. Nepřečetl jsem ani třetinu toho, co jsem za svůj život naposlouchal, ale například o existenci tady dříve zmíněného Petra Lüftnera nebo nyní Luboše Odháněla jsem neměl ani ponětí. Poznal jsem je až díky tomuto fóru, takže alespoň pro mě zbytečné není. Odháněl je rozhodně zajímavý, sice nemůžu říct, že by se mi od něj líbilo vše co jsem si zatím na netu poslechl, ale ty písničky stojí určitě za pozornost.
Taky tedy posílám světu vstříc jedno poselství ukryté v písni. Sluníčko již hřeje, je načase dát si nějakou povánoční. Je od kapely Jablkoň. O tom, jak budeme padat do Vltavy.. Ono je to vlastně jedno, do které řeky.. Tak šťastný.. a veselý...: https://www.youtube.com/watch?v=xEMz3r0_ipM

Já jsem si kdysi koupil kapesní vydání Nového zákona a nosil jsem jej všude. Pokud byste chtěl začít úplně od začátku, můžete zkusit i tohle: http://www.databazeknih.cz/knihy/novy-zakon-obrazkova-bible-komiks-127213. Teď mám staženou bibli v mobilu, ale moc času na ní pravda nezbývá.

reader.007: Výborné, obě písničky. Jestli jsem dobře pátral, tak cd s těmi songy by se mělo objevit teď v březnu? Určitě si jej koupím. Takové lidi rád aspoň tímhle málem podpořím a mp3 mi nestačí :)
Dík taky za odkaz na mp3 z youtube, určitě ho využiji. Na delší věci, třeba koncerty používám http://en.savefrom.net/?, ten stahuje rychle, když má něco třeba 60 minut, tak není třeba příliš čekat. Přes Format Factory pak si to převedu do libovolného formátu. Včera jsem stahoval koncert "200 лет кубанскому хору ШИРОКИЙ ФОРМАТ", zrovna jsi to jdu dát na plné pecky, ať je veselo: https://www.youtube.com/watch?v=JRlCF867ZdQ
Asi před třemi týdny jsem si koupil cd kapely Piosenki, jednoduché písničky, které se mi taky hodně líbí.Tady je třeba příběh dvou lidí - muže a ženy, kteří se navrací společně z restauračního zařízení. Není lehké žíti s ženami, které řeknou slova "jo" a "ne" v jedné větě :) : https://www.youtube.com/watch?v=F9wG8AGFkDQ

Rok kohouta. Zpočátku jsem myslel, že to nedám, hlavně kvůli absenci uvozovek v přímé řeči. Ale už jsem si zvykl a příběh mě hodně zajímá.

Jedna z nejlepších knih Dobrodruzi hlavního proudu od Jiřího Hájíčka. Přečteno za tři noci s baterkou pod peřinou, dvakrát jsem zaslzel jak malé děcko a už se nemůžu dočkat, až si ji přečtu zas. O něžné, sametové revoluci, nadějích a plánech mladých lidí a o tom, jak to s námi dopadlo, neboť pro osudy naivních lidí, kteří naletěli na to, že u nohou leží svět a peníze, které stačí jen zvednout, netřeba chodit daleko. Půjčeno z knihovny, v knihkupectví nedostupná, v antikvariátu jsem ji zatím nikde nenašel a zde na bazaru taky nic. Snad se někdo najde, kdo ji prodá.

Z poslední doby asi Spratek: Příběh dítěte, které nikdo nemiloval. V pátek jsem knihu dočetl a dlouhou dobu potom zastavoval slzy. Pak jsem ještě nějakou chvíli koukal do zdi a myslel na všechny děti, kterým jsme nedovedli pomoci.

Včera jsem začal číst knihu "Spratek: Příběh dítěte, které nikdo nemiloval" od Torey L. Hayden a nějak se od toho nemůžu odtrhnout. Budu číst i dnes než usnu, nějaké rachejtle jsem už z okna viděl, to mi stačí. Uvítal bych pár tipů na podobné knihy, kdybyste někdo měl. Pokud by se něco našlo i od českých autorů, tím líp. Díky.

Raksa.A: Díky za tip. Určitě si to brzy seženu a přečtu, dám pak vědět :)

moserova: Taky děkuji, mějte se..

binysek: Nevím, jestli to není moc rychlý soud napsat o knize, kterou si nečetla, že to není dobrá kniha, ale možná si někdy najdeš na ní čas. Třeba jsem se k ní jen špatně vyjádřil já.
Moc Ti díky za odkazy na další knihy k tématu. "Děti z hliněné vesnice" si objednám tady v bazaru a po těch dalších dvou se mrknu v knihovně nebo ještě někde na internetu. Na DK jsem je v bazaru neobjevil.

V podstatě souhlasím se vším co píšeš. Z té knihy co jsem zmínil v předchozím příspěvku mám pocit, že největší chyba se stala, když dostali něco od státu zadarmo a když to rozbili, přišli si pro další. A ten malý chlapec ještě vypráví, že určité zklamání v jeho životě přišlo, když uviděl, jak prvně cosi ukradl Cikán Cikánovi. Jinak taky takové to házení Romů do jednoho pytle nemám rád, přijde mi to hodně nebezpečné.

Je to už patnáct let zpátky, dělal jsem tehdy ve škole pro postižené děti, ne dlouho, jen jeden rok, ale můj největší kamarád ve třídě, kde jsem pracoval, byl právě Rom. Měl deset let, jezdil na vozíku, nemohl chodit. Učení mu moc nešlo, ale když jsem vzal do ruky kytaru, stačilo, abych mu písničku zahrál jednou nebo dvakrát a on už ji uměl zazpívat. Jezdili jsme spolu po různých Domovech důchodců a školách, kde jsme mohli, tam jsme zpívali. Pak jsem ho jednoho dne naposledy objal a nikdy více už jsme se neviděli. Dodnes, když někde hraju tak vím, že je někde blízko mě. Naučil mě toho víc, než všechny třídy školy a dal mi tolik síly, že bych ji nenašel ve všech posilovnách světa.

Když se tady v jiné diskuzi nastínilo to téma romské otázky, tak ačkoliv se za žádného rasistu nepovažuji, spíše naopak, nejlepší kniha co jsem zatím četl a kterou asi jen tak něco nepřekoná, je kniha "Děvčátko, rozdělej ohníček" od Martina Šmause. Autor v ní bez nějakých v dnešní době obzvlášť populárních a laciných rasistických urážek naprosto trefně popisuje v příběhu malého romského chlapce Andrejka, proč s cikány nemůžeme společně žít. A že ten důvod proč tomu tak je, není ani tak v nich, jako v nás. Vím, je to docela citlivé téma, ale už z toho důvodu stojí za to si tu knihu přečíst.

Pejsánek: To je taky důležitá otázka k té úvaze. Jaké pravidlo platí dnes?

moserova: To o tom času, naději a dětech jste napsala moc hezky. Tím by se dalo i celou tuto debatu uzavřít, více slov už možná ani není třeba.

marlowe: Příběhy. To je přesně ono. Povídat si, vyprávět, naslouchat, ať už s dětmi nebo s těmi staršími a najít nějaký společný bod, z kterého by se dalo dojít někam dál. Určitě souhlasím.

A hlavně taky přeji hezké vánoce.

moserova: Když jsme tak ve škole ve dnech civilní obrany utíkali v kruhu po lese jeden za druhým s obličeji v plynových maskách, které jsme si před tím leštili technickým benzínem, měli jsem na rukou sáčky stáhlé gumičkami od zavařenin na zápěstích a paní učitelka volala: "Obličejem od výbuchu!". Už je to nějaký čas.

Toto téma mě z dětství natolik utkvělo v paměti, že jsem napsal o něm souvislejší text:

Copak dělá má maska plynová
co jsem jí tak hrdě v lavici leštíval
i vedle Adéla též takovou měla
já nejednou se na ní skrz sklíčka zadíval

Já chtěl být vedle ní i v branném cvičení
když s celou třídou po lese do kruhu chodíval
už nestih jsem ji říct že styděl jsem se víc
však pod tou maskou plynovou se na ní usmíval

Hledám masku plynovou číslo cé em pět dé
abych se moh zas jednou usmívat na tebe
moct tak prolézt sklady civilní obrany
to nemůžu a tak čekávám aspoň u brány

Na rukou sáčky z igelitu
jó být tak sám s tebou v krytu
to by bylo celkem akční
čekat na spad radiakční
nezbylo nic z téhle lásky
časem shnily i ty masky
když sis ji tak na tvář dala
snad ses také usmívala

A nad náma pluly mraky dýmovnice vzpomínáš?
rozmlžila naše zraky rázem slzy v očích máš
také dnes bys zaplakala k čemu je ti líčení
já před vraty v masce stojím čekám další cvičení

No, trochu jsem odlehčil, pravda, už jsme si před pár dny řekl, že tu raději nic psát nebudu, protože se mi zdá, že ta debata lidi spíše rozděluje než spojuje. Což je rozhodně škoda. Děkuji všem za reakce na mou předchozí kratičkou úvahu o svobodě.
Úvahu z pohledu někoho, komu bylo v době revoluce třináct a dnes je osmatřicet. To znamená, že dětem jako my do třinácti let vštěpovali do hlav socialistické názory, aby nám doslova ze dne na den při příchodu do učení a na střední školy sdělili, že vše co bylo před tím, již neplatí. Z knihovny na intru jsme se spolužáky v září roku 1990 vozili plná kolečka knih. Do kotelny. Nejsem z těch co by se chtěl vracet zpátky, mosty zpátky jsou dávno svrženy a jsem rád za onu svobodu. Máme ale všichni čisté svědomí, když se řekne otázka - za jakou cenu? Rozdupou nás jak sloni a udělají to přesně ve "svém a právu" a svobodně.

marlowe, siena: Díky. Jsem zde na webu registrován teprve krátce, nikoho tu zatím neznám a jediné co jsem nechtěl, abych se zde uvedl jako nějaký internetový "prudič". Jsem vděčný za každou reakci, ať je třeba negativní, hlavně ať je upřímná. Já už se s tím nějak poperu. Tohle všechno jsou věci, které mě posouvají dál a pomáhají hledat odpovědi na otázky, kterých je tak moc..
Dnes ráno jsem šel na poštu. Napadla mě myšlenka, jestli jsou horší ti, kteří tu "předlistopadovou" dobu nezažili, co si pomocí knih, textů a názorů těch co byli u toho, pomáhají vytvořit svůj pohled na věc, i když mnohdy poněkud zkreslený a neúplný, nebo ti, kteří zažili a zapomněli. Dnes se budu pokusit hledat odpověď. Možná už ji znám.

binysek: Nějak často docházím k tomu, že všechno stojí a padá na tom, co to ta svoboda vlastně je. Zeptáme-li se pěti různých lidí, mnohdy dostaneme pět různých odpovědí. Jak tohle definovat? Kde a kdo určí hranice, co je možné a co už je někde jinde? Politik, zákon, náboženství? Možná ty hranice máme každý v sobě, ale každý bohužel někde jinde. Jak tedy vedle sebe svobodně žít? Kdo zná odpověď?
Zajímají mě spíše názory prostých, obyčejných lidí. Dokonce více, než nějakých velkých myslitelů. Lidí, co se s nimi denně setkávám v práci, v ulicích, v obchodě, v tramvajích nebo na knižním webu. Je to asi dva roky nazpět, co jsem v jednom sympatickém, restauračním zařízení vedl rozhovor s bytostí, byla to žena, neměla peníze, zuby a možná v životě ani příliš štěstí. Když jsem se nad ránem loučili, povídá mi: "Lidé musejí mít z něčeho strach, jinak se z nich stávají bestie". Zajímavá myšlenka. Pro někoho pravdivá, pro jiné hloupá, ale opakuji si ji častěji než bych měl.