Yann Martel citáty

Přidat do oblíbených Koupit knihy

kanadská, 1963

Citáty (18)

„BEATRICE: Co budeme dělat? – VERGILIUS: Nevím. – BEATRICE: Tahle cesta přece musí někam vést. – VERGILIUS: Ale vede někam, kde chceme být? – BEATRICE: Mohlo by tam být i něco dobrého. – VERGILIUS: Mohlo by tam být i něco špatného.“ — Beatrice a Vergilius

„BEATRICE: Jak budeme jednou mluvit o tom, co nás potkalo, až to všechno skončí? – VERGILIUS: To ovšem předpokládá, že přežijeme.“ — Beatrice a Vergilius

„Blízkost smrti je sama o sobě dost strašná. Ještě horší však je, když se k vám smrt přiblíží natolik, že vám přece jen malý kousek života zbude. V tom kousku života si jasně uvědomíte všechno štěstí, které jste měli, i všechno štěstí, které jste mohli mít. Naprosto jasně před sebou spatříte všechno, co ztrácíte. Ten pohled s sebou přináší skličující pocit smutku, ve srovnání s nímž auto, které do vás už už narazí, nebo voda, která vás co nevidět utopí, neznamenají vůbec nic. Ten pocit je skutečně nesnesitelný.“

„Je zvláštní, že tahle nemoc, která mu chce ukrást všechen čas, mu ho zároveň poskytuje tolik, že neví, co s ním. (Fakta v pozadí případu Roccamatiových z Helsinek)“

„Když je ohrožen váš vlastní život, otupí vás příšerná, sobecká touha přežít. (Pí a jeho život)“

„Když jste si toho v životě hodně vytrpěli, každá další bolest se vám zdá zároveň nesnesitelná a malicherná. (Pí a jeho život)“

„Koukáním na hodiny se nezachráníš před vlastní budoucností“

„Láska je dům s mnoha pokoji, v jednom se láska sytí, v jiném se baví, v dalším koná očistu, obléká se, odpočívá, a každý z těch pokojů může stejně tak dobře sloužit k smíchu, k naslouchání, ke svěřování tajemství, k trucování či usmiřování či k důvěrné blízkosti, a samozřejmě jsou tu i pokoje pro nové členy domácnosti. Láska je dům, kde vodovodním potrubím každé ráno přitékají bublavé nové city, kanalizací jsou odplavovány rozepře a průzračná okna se otevírají, aby dovnitř vpustila čerstvý vzduch obnovené dobré vůle. Láska je dům s neotřesitelnými základy a nezničitelnou střechou.“

„Neboť zlo, které vidíme kolem sebe, je jen temnota duše vypuštěná na povrch. (Pí a jeho život)“

„Někteří z nás se vzdají života s pouhým odevzdaným povzdechem. Další chvíli bojují a pak ztratí naději. Ale jsou takoví - a já jsem jeden z nich - kteří se nikdy nevzdají. Bojujeme, bojujeme a bojujeme. Bojujeme, ať je cena za boj jakákoli, bez ohledu na ztráty, ať je úspěch jakkoli nepravděpodobný. Bojujeme až do samého konce. Není to otázka odvahy. Je to něco, co je součástí naší podstaty, jakási neschopnost se vzdát. Možná, že to není nic jiného než pitomá žízeň po životě.“

„Pí a jeho život, Kapitola 56 Musím na tomto místě říct něco o strachu. Strach je jediný skutečný protivník života. Jen strach může porazit život. Je to chytrý, proradný soupeř, já to vím až moc dobře. Postrádá veškerou slušnost, nedodržuje žádné zákony ani úmluvy, nezná slitování., Vždy se zaměří na vaše nejslabší místo, které najde s neomylnou lehkostí. Začne ve vaší mysli, vždycky. V jednom okamžiku jste klidní, vyrovnaní, šťastní. Pak do vašich myšlenek jako špeh proklouzne strach, převlečený za mírnou pochybnost. Pochybnost se setká s nedůvěrou a nedůvěra se ji pokusí vytlačit. Jenomže nedůvěra je jen špatně vyzbrojený pěšák. Pochybnost si s ní bez obtíží poradí. Zmocní se vás úzkost. Do bitvy se za vás vrhne rozum. Znovu zíkáte sebedůvěru. Rozum je vyzbrojen až po zuby nejnovější bojovou technikou. Ale k vašemu úžasu je navzdory vynikající taktice a řadě nepochybných vítězství rozum sražen na lopatky. Cítíte, jak slábnete a kolísáte. Úzkost se promění v děs. V další fázi boje se strach vrhne na vaše tělo, které si mezitím začalo uvědomovat, že se něco strašlivě pokazilo. Plíce vám uletěly jako pták a střeva se odplazila jako had. Teď vám jazyk zmrtví jako brouk, zatímco čelisti uhánějí na místě. Uši vám zalehnou. Svaly se rozechvějí, jako by je postihla malárie, a kolena se vám roztřesou, až skoro tančí. Srdce se stáhne, zatímco svěrač se uvolní. A tak to dopadne i se zbytkem vašeho těla. Každý kousek vás se zhroutí tím nejpříhodnějším způsobem, jakým umí. Jen oči vám slouží dobře. Ty vždycky věnují strachu pozornost, jakou si zaslouží. Brzy začnete dělat neuvážená rozhodnutí. Zavrhnete své poslední spojence – naději a víru. Tak, teď jste porazili sami sebe. Strach, pouhý pocit a dojem, nad vámi zvítězil. Je to příliš složité, abych to dokázal vyjádřit slovy. Neboť strach, skutečný strach, který otřese samotnými základy vaší duše, který cítíte, když se ocitnete tváří v tvář svému smrtelnému konci, se vám zahnízdí v paměti jako gangréna: snaží se všechno rozložit, i slova, kterými byste jej chtěli popsat. Musíte tvrdě bojovat, abyste ho vyjádřili. Musíte tvrdě bojovat, abyste jej dokázali ozářit světlem slov. Protože když to nedokážete, když se váš strach promění v bezeslovnou tmu, které se vyhýbáte, na kterou možná i zapomenete, otevíráte se tak dalším útokům strachu – protože jste se s tím soupeřem, který vás porazil, vlastně nikdy neutkali.“

„Smrt se nedrží tak blízko životu proto, že by to byla biologická nutnost, nýbrž ze závisti. Život je tak nádherný, že se do něj smrt zamilovala - žárlivou, majetnickou láskou, která se snaží urvat, co může. Život však zapomnění snadno překoná. Možná přitom ztratí jednu či dvě bezvýznamné maličkosti, ale z bezvýchodného smutku je najednou jen pomíjivý mráček.“

„Strach je jediný skutečný protivník života.“

„To je místní [portugalské] přísloví. Zlacené nahradíte jen zlaceným.“ — Portugalské velehory

„Vybrat si pochybovačnost jako životní filosofii je stejné jako vybrat si coby dopravní prostředek nehybnost.“

„Vyprávěním se ze všeho stává příběh. Copak není vyprávění o něčem, co jsme zažili, a vlastně i používání slov už samo o sobě dílem naší tvořivosti? Copak svět nevytváříme už tím, že se na něj díváme? Svět přece není jen takový, jaký je. Je i takový, jaky jej vidíme a chápeme, nebo ne? A tím, že svět nějak chápeme a vidíme, do něj také něco vnášíme, nebo ne? Není díky tomu život jeden velký příběh?“

„Ztratit bratra znamená ztratit někoho, s kým můžete společně stárnout, kdo vám má darovat švagrovou, synovce a neteře, aby obsadili váš strom života a obdařili jej novými výhonky. Ztratit otce znamená ztratit toho, jehož radu a pomoc potřebujete, který vás vždy podrží tak, jako kmen stromu drží své větve. Ztratit matku - no, to je jako ztratit slunce nad hlavou. Je to jako ztratit - ne, nezlobte se, raději už o tom nebudu mluvit. (Pí a jeho život, s. 150)“

„Život je třeba brát takový, jaký je, a žít ho, jak nejlépe to jde. (Pí a jeho život)“