Romano Guardini citáty

německá, 1885 - 1968

Citáty (32)

Ak chcem porozumieť stromu, musíme sa pozrieť do zeme, v ktorej sú jeho korene. Rovnako je to aj s ľuďmi.


Bůh je ten, o němž platí, že čím mocněji se v člověku uplatňuje a čím silněji ho proniká, tím víc tento člověk dospívá ke svému vlastnímu já. Pán: Úvahy o životě a osobě Ježíše Krista


Bůh poznává každou bytost z jejího nejhlubšího nitra. A to ne proto, že by se díval tak hluboce a tak důkladně ji zkoumal, ale protože ji vymyslil a uskutečnil. Ctnosti


Celý život je ustavičnou príležitosťou stretnúť Ježiša.


Čím čistejšie je tvoje srdce, tým jasnejšie svieti slnko.


Človek je reč, ktorú možno preložiť do Boha.


Člověk je v prvé řadě a bezvýhradně osobou vymezenou individuálně, a to i když nechce, i když to sám popírá. Je osobou povolanou Bohem, ve vzájemném kontaktu s věcmi a jinými osobami. Osobou, která je vybavena nádhernou a zároveň strašlivou svobodou zachovat nebo zničit svět, dosáhnout svého potvrzení a naplnění, nebo se vzdát sebe samé a zaniknout. Konec novověku


Člověk je velmi opuštěný. Opuštěný v samých základech své existence. Důvodem není, že je příliš málo zdatných nebo svědomitých lidí, kteří se starají o druhé. Ti by mohli přemoci jen opuštěnost v rámci existence. Zde jde však o něco, co zasahuje hlouběji. „Opuštěna“ je sama existence už tím, čím je: odpadlá od Boha, padající do prázdnoty. S touto opuštěností si neporadí žádný člověk. Pán: Úvahy o životě a osobě Ježíše Krista


Člověk nemůže být natrvalo křesťanem, aniž by se modlil - právě tak jako nemůže žít, aniž by dýchal.


Iba ten, kto miluje, vie účinne povzbudzovať druhých.


Jistěže já jsem vždy já, nějak tedy sám sebe mám. Přesto jsem zároveň na cestě k sobě. A každá skutečná samota je krok ke mně; hlubší zmocnění se sebe sama. Získávám sám sebe. Vyvstává živoucí střed. Otevírá se východisko i cíl pulsu života. Vyvstává hlubina, otevírá se vnitřní prostor. Vystupuje vnitřní „bod, kde se nacházím“. Živý duch


K podstatě uměleckého díla patří, že sice má smysl, ale nemá účel.


Kto nechce prijať slobodu so všetkou vážnosťou, nech o nej mlčí.


Kto nevie mlčať, ja ako človek, ktorý by chcel v živote iba vydychovať, a nie aj vdychovať.


Máme na sietnici slepú škvrnu: už nevidíme neviditeľné.


Mlčanie je prejavom vnútorného stavu človeka.


Mlčať neznamená iba nehovoriť. To dokáže i zviera a ešte väčšmi skala!


Musíme se naučit, že Bůh je jiný než pouhá „nejvyšší bytost“, že je velmi „lidský“ – a naučit se, že člověk je víc než „pouhý člověk“, že se vrchol jeho bytosti spíše vzpíná do neznáma a že člověk své definitivní určení dostává teprve ve vzkříšení. Pán: Úvahy o životě a osobě Ježíše Krista


Nejhlubší podstata člověka spočívá v tom, že je podmíněný, konečný, pomíjivý, že však chce absolutní, nekonečné, věčné. Živý duch


Nemohu ovšem děkovat za to, co pokládám za samozřejmé. (O modlitbě, Dík, s. 111)


Novověk rád zdůvodňoval opatření techniky užitkem pro blaho člověka. Tím zakrýval zpustošení, které napáchala její bezohlednost. Myslím, že budoucnost bude mluvit jinak. Člověk budoucnosti bude vědět, že v technice nejde koneckonců ani o užitek, ani o blahobyt, nýbrž o moc; o vládnutí v nejvlastnějším smyslu slova, jak se projevuje v nové podobě světa. Člověk zasahuje do přírodních sil stejně jako do lidského života. To představuje nedozírné možnosti rozvoje, avšak též zkázy, zvláště tehdy, když jde o lidskou bytost, která je zřejmě daleko méně v sobě upevněná a zajištěná, než se většinou má za to. Je to elementární nebezpečí, které se rozrůstá do nezměrna tím, že toto zasahování provádí anonym, "stát". Poměr k přírodě proto nabývá povahy krajního rozhodnutí: buď se člověku podaří správně uskutečňovat svou vládu nad světem, a pak to bude gigantické dílo, anebo přivede všechno k záhubě. (Konec novověku, 1950)


Psát o otázkách náboženského života není právě lehké, stále vzniká pocit, jako by si tím autor činil nějaké nároky na zvláštní zkušenosti v těchto věcech, nebo alespoň na to, že vše, co zde předkládá jako správné, sám již činí. Pochybným se však jeví i ujištění, že si takové nároky nečiní, vždyť to se vlastně rozumí samo sebou. Rozpor mezi životem a dílem nepůsobí nikde tak znepokojivě jako zde.


Stali se z nás aktivisté a jsme na to hrdí. Ve skutečnosti jsme ztratili schopnost se ztišit, usebrat se, otevřít, hledět a přijímat v sobě podstaty věcí.


Technika nakonec nemá žádný vztah k prospěchu ani blahobytu: je to o moci, o moci ve velmi širokém slova smyslu. Konec novověku


Tvůrčí energie Božího činu způsobuje, že já jsem já. Svět a osoba


Tvůrčí energie Božího činu způsobuje, že já jsem já. Svět a osoba


Úctu človeka k sebe samému treba takmer nanovo objaviť. Je zakorenená vo všeobecne zabudnutej pravde, že sám Boh si nás váži.


Umělecké obory se od sebe hluboce liší, ale vposledku chtějí totéž: dát podstatné jednotě světa a člověka výraz, který ona sama ve skutečnosti nemá, a v tomto výrazů dát zaznít celosti bytí.


V skutočnosti je moc niečo viacznačné: môže spôsobiť dobré i zlé, môže budovať i ničiť. Čím sa v skutočnosti stane, závisí od toho, aké je zmýšľanie, ktoré ňou narába, a účel, na ktorý sa používa.


Vědomí Boží přítomnosti probouzí v člověku cosi, co leží v jeho největší hloubce, v jeho nejvlastnějším nitru, a co on sám neznal – ale lze také říci: cosi, co je v něm nejvýš a nejdál, o čem nevěděl, že to k němu patří. O modlitbě