Pavla Jezdinská citáty

česká, 1896 - 1976

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Citáty (26)

„A jak jsem oběma rukama držela obraz, vzal mne zezadu za lokty a nadzdvihl, postavil mne zase a teď se mi chlapecky zadíval do obličeje, vzal obraz, postavil ke zdi. ,,Nu tak“ – opřel čelo o moje, to byla naše obvyklá lichotka - ,,a kdybychom se už neviděli, život dal všechno, co mohl dát, nemyslíš?“ (Nespálená kniha, str. 217)“

„Budík zařinčí v šest, rychle se oblékáš, chystáš snídani. S hřebenem v ruce přistoupíš k oknu, ulice je už plná jakoby černého hmyzu, všichni někam spěchají pracovat, celí ustaraní, a tak jako ti všichni, tak i ty se za chvíli budeš snažit vedrat do tramvaje a celý den budeš nedobrovolně, přes sílu a nerada pospíchat. Budeš stát ve frontách, hovořit s lidmi, psát články, pospíchat domů, vařit, mýt nádobí, podlahu, poslouchat strašné zprávy, lži a hrozby z rozhlasu anebo nespolehlivé útěchy a sliby ze zahraničního rozhlasu a v noci se neprobudíš ani při poplachových sirénách. (Nespálená kniha, str. 297)“

„Celkem se mi lidi líbí líp než já sama sobě, jsou zábavnější, vědí, kam si zajít na kávu, na který film, vědí, kdo je tohle a s kým chodí a co dělá a že je to mizera. Já nevím nic. Proto snad tak často pro něco nebo někoho vzplanu, je mi s ním dobře, nechám si od něj radit, trávím s ním volný čas, čekám na jeho kritiku – a pak, nečekaně, obyčejně uprostřed nějakého hovoru, najednou vím, že ten člověk pro mne vůbec nic neznamená, že se navzájem mateme v cestě. Od té chvíle je mi líto času s ním stráveného. Nechce se mi ho vidět, slyšet, nechce se mi něco mu povídat a konec. (Nespálená kniha)“

„Co je v knihách? Nic. Nestojím už o ně. A divadlo? Řeči a řeči. Radši bych chtěl být někde v tichu a nikoho nevidět. Svět je nesmyslný, hloupý a nudný. Já taky. A ještě překážím. Ale má-li vás někdo rád, má-li vás rád i ve vaší bědě, a říká vám to, jsou jeho dlaně, jeho laskavá slova jako balvany kladené doprostřed černého proudu a ve vás se nakonec přece jen rodí odvaha přejít po nich. (Nespálená kniha)“

„Hledám a chci říct je to, co je prosté, jasné, co voní sněženkami, co nekřičí. Bojím se, strašně se bojím tajných náloží hlouposti. Nejsem dost chytrá. Po chytrosti se člověk nesmí moc pídit. Narodil-li se chytrým, musí chytrost překonat moudrostí a upřímnost a nikoliv si ji vypěstovat na mazanost. (Nespálená kniha)“

„Chtěla bych Vám vyprávět děj života, který by byl docela blízko, na dohled skutečnosti, ale přitom by vás strhoval jako lesem proklestěná cesta. Chtěla jsem si s Vámi šeptat děj k smíchu a zase k pláči, a spíš bláznivý, opilý. Jenomže – to bych musela napřed zapomenout, co jsem, co jsem kdy četla. Jsem Češka, a co jsem kdy našeho četla, bylo vždycky psáno uvážlivě, střízlivě, přerozumně. Lidi šli svou cestou, pořádnou cestou a nic je nestrhovalo, nic neopilo. A já bych se najednou měla utrhnout z řetězu? Všichni by buď pokrčili rameny, nebo zdvihli obočí, ušklíbli se. My nemáme literaturu ani divadlo pro legraci, my se chceme poučit, hledáme, věříme, chystáme odkaz pro potomky a všichni, kdo u nás psali, nešeptali nikomu bláznivá dobrodružství, všichni za něco bojovali, poučovali, hledali, k věření předkládali a se zaklínáním potomkům odkazovali. A tak, co já mohu? Být upřímná. A vy buďte citliví k mé lidské sdílnosti –(Nespálená kniha, str. 144)“

„Jak je daleko od toho základního tepu, jak se potácí a blábolí a šmátrá. Mluví ve všelijakých slovních hříčkách, výkřicích lásky a vůbec nemá tušení o tom, jak se láska a všechny věčné city a hnutí rodí v tichu, v hlubinách a nečekaně vzejdou v plné síle. Tak jako slunce, vždy pro nás nečekaně, nepostřehnutelně, ač jsme už dávno mohli pozorovat svítání. (Nespálená kniha)“

„Je k nevíře, jak časně si vytváří člověk svůj poměr k světu. Jak málo fakt a znalostí k tomu stačí. A pak prožívá, léta, desítky let, přečte kupy knih, poslouchá, rozvažuje, co soudí druzí, - ale to všechno mu řekne už jen málo, už zřídka kdy co zasáhne jeho bytost v samých kořenech, pozmění nebo opraví - snad někdy jen doplní - jeho obraz světa, představu života. (Nespálená kniha)“

„Je nebezpečné být bdělý a být sám ve chvíli, kdy se rodí svítání.(..) Je nebezpečné jít tak sám. Zvlášť když je člověku víc než dvacet, tj., když už nevěří na podivuhodné setkání… snad už na konci toho mostu, možná, že už za tamhle tím pilířem. (Nespálená kniha, str. 195)“

„Je to lidský život, žít jako Švejk? (Nespálená kniha)“

„Je to rozum nebo šílenství? K čemu psát o šílenství? A k čemu o rozumu? Já sama taky nestojím o to, poslouchat dlouhé výklady, ale někdy zaslechnu osamocené, nečekané slovo – a ono má své světlo, kouzlo, nese vzkaz, je krásné. Co se dá víc čekat? (Nespálená kniha, str. 177)“

„Jednou přece jen svou knihu napíšu a nespálím. I když jen jednu. Slova pro ni si už třídím, do lidí se vžívám, myšlenky vážím, sebe soudím. (Nespálená kniha)“

„K tomu, co vám chci o sobě říci, musím volit slova především pravdivá. Pak sdělná. Někdy z nutnosti, musí být i surová, hrubá, budit lítost, odpor, nenávist. Jedno bych Vám však ve všech případech ráda ušetřila: pocit bezmocnosti, do kterého mne často, chceš nechceš, můj život zavleče. (Nespálená kniha, str. 104)“

„Ke štěstí přece nepotřebuji nejvyšší horu, nejmodřejší moře, nejslavnějšího člověka. Potřebuji ten kousek země, tu obyčejnou lidskou bytost, která podle nějakých záhad při rození věcí odpovídá nejzřetelněji na mé volání. (Nespálená kniha, str. 198)“

„Moje kniha bude můj nejupřímnější dopis. Budu v ní hovořit o své cestě, jak jsem si jí představovala, jak jsem po ní šla, škobrtala, scházela s ní, vracela se a znovu rozbíhala, zastavovala se v únavě, shromažďovala svůj rozlet i tělesnou sílu. Snad jsem ti to nikdy neřekla – možná, že sis taky neuvědomovala, jak tě sleduji – věděla jsem dobře, jak tě někdy zklamávám, jak jsi pro to nešťastná, jak mi zase znovu věříš a čekáš ode mě víc, než jsem mohla dokázat, ale jak jsi aspoň někdy v té důvěře šťastná. (Nespálená kniha, str. 208)“

„Nezačínáme všichni být trochu hysteričtí? Mlčíme třeba měsíce, posloucháme a přikyvujeme na oko, a pak najednou se to provalí a člověk začne mluvit, kritizovat, nadávat – třeba v tramvaji, všichni naslouchají, přidávají se, čerta se starají, je-li mezi nimi nepřítel, a kdyby tak zůstali všichni pohromadě ještě deset minut, jsou ochotní odhodit všechnu opatrnost a jít zabíjet Němce nebo se jim smát do obličeje. (Nespálená kniha, str. 313)“

„Pavla ví, že ona není poslem. Ona svět nezmění, nepřinese mu velký vzkaz, ona chce mít život rozumný, hezký, čistý, svůj vlastní život. Ale taky ze života druhých chce stírat ošklivost, umlčet hrubá slova, vyhnout se neužitečným obětem. Přece jen chce taky něco přinést, vypěstovat, posílit: laskavost, chápání a sblížení mezi lidmi, aby nikdo nebyl sám, opuštěn. Sama při tom nechce zahynout. Ani obětovat svou rodinu. Pošlapat svůj vlastní život, snad i blízkých jen proto, aby život jiných byl lepší, to mi přece jen připadá jako falešné kazatelství. Nepřipadá mi to oběť na pravém místě. Nejsem asi rostlá pro veliké, vzorné, oslepující hrdinství. (Nespálená kniha)“

„Poslouchá vás jakoby jedním uchem a nic neřekne. A pak, třeba i za několik let vám připomene, že tehdy a tehdy jste řekli to a to, že to bylo moc chytré nebo upřímné, zajímavé, prožité, docela nové (nebo jak ona ráda říká otřesné), a že vám na to může dnes říct to a to a překvapí vás nejdůvěrnějším sdělením něčeho ze svého života nebo myšlenek. Není to blbost? (Nespálená kniha, str. 291 - odpověď na otázku Jaká jsem já?)“

„Psát nebo plést svetr? Jsem si jista, že bych dovedla udělat svetr vkusný, slušivý. Ale tohle psaní? Kdybych se tak mohla někoho zeptat: Je to ke čtení? Dá se to číst? Dá se to číst s potěšením? Přece snad je dost zajímavé prožívat život a myslet myšlenky někoho jiného, nezdá se vám? Nikdy se s ním nepotkat, a přece se s ním spřátelit. Co říkáte? Vy i já víme, že pravý spisovatel dovede vymyslet jinačí historie – má fantazii, srší myšlenkami -, je vzdělaný a duchaplný, a to všechno já nemám, to nemohu nepřiznat. A přesto si vás namlouvám, vás čtenáře. (Nespálená kniha)“

„Sedíme v elektrice každý se svými zájmy a myšlenkami. Před dvěma roky, když několik Čechů sedělo tak proti sobě, mohli si navzájem číst myšlenky, byly to lidé jedné rodiny, jedné pohromy, jedné bolesti. Teď už se z toho každý dostal po svém, každý se vyrovnává podle svého vzdělání, inteligence, povahy. Celkem všichni s vírou čekají a pevně věří v den, kdy se to obrátí a ti mordýři uvidí, zač je toho loket, ale uvnitř se v různém stupni upevnili v nenávist, nebo usmířili, uklidnili, porozhlédli. Myšlenka má velikou sílu, ale skutečnost taky. (Nespálená kniha, str. 288)“

„Slova, přívaly slov, odtud a odtamtud, leží na všem jako mlha. Nedbat na ně a hledat si svou cestu. (Nespálená kniha)“

„Snad je to láska. Je nad mé schopnosti. Kéž bych měla aspoň něco z kurtizány, z profesionálky lásky. Žila bych si lehce. Takhle se znovu cítím pod hromovou botou života. Dusím se pod ní v nevidomosti, ale žiju, přežiju, protože jsem chrobák, nějaký žoužel, nejspíše ještě mravenec. Toho je možné přišlápnout, a on pořád žije, bota se zvedne, a on se začne zase čemejřit, zase se hemží, kdežto kdybych byla tím chrobáčkem nebo dokonce ropuchou, už bych byla rozmáčknuta už bych se nečemejřila. (Nespálená kniha)“

„Snad se jednou stane, maminko, že moje kniha řekne několik potěšlivých slovi i někomu cizímu, kdo je marně čeká od svého blízkého člověka anebo kdo je docela sám, snad se stane, že je přinese mnoha lidem. (...) Moje kniha bude můj nejupřímnější dopis. Budu v ní hovořit o své cestě, jak jsem si ji představovala, jak jsem po ní šla, škobrtala, scházela s ní, vracela se a znovu rozbíhala, zastavovala se v únavě, shromažďovala svůj rozlet i tělesnou sílu. (Nespálená kniha)“

„Švejk není hrdina, není to taky žádný výjimečný typ. Každý z nás je Švejk, švejk. (...) Švejk je takový bacil, nepotlačitelná, chytrá síla jej vede všemi nástrahami. Ani on, ani skeptický intelektuál nehodí nikdy sebe na váhu za nějakou myšlenku, protože jim oběma je k smíchu každá víra, velká nenávist, každé hrdinství je pro ně bláznovství. (Nespálená kniha)“

„Urážela bych sebe, kdybych si jako dříve nadávala, že jsem blbá, malicherná panička. I k sobě má být člověk spravedlivý. Mít uznání k práci, vykonané na sobě. A mít sebe trochu rád. (Nespálená kniha, str. 220)“

„Ze zvyku se hovoří. Mnoho a stále. Ale všechno je to jako přebrakované. Dříve každá prohovoření věc: popsaný vzácný pergamen pečlivě uložený a srdcem zatížený. A dnes? Tyhle zprávy? Tenhle smích? Listy roztancované větrem, nikoho nezajímá, čím jsou popsány – změť k spálení. Ten nepřetržitý hluk řeči, to je jen přebíjení ticha, protože ticho mezi dvěma odcizenými lidmi je nesnesitelné. (Nespálená kniha)“