Anita Moorjani citáty

indická, 1959

Citáty (16)

,, Přišli jsme z jednoty do oddělení."


Abych mohla mít někoho doopravdy bezpodmínečně ráda, musím mít ráda především sama sebe. Nemohu dávat něco, co nemám.


Být láskou také znamená uvědomit si, jak je důležité pečovat o vlastní duši, starat se o své potřeby a neodsouvat sám sebe až na poslední místo.


Čím víc energie musím vložit do toho, abych něco získala, tím je mi jasnější, že dělám něco špatně.


Chápala jsem, že už samotná skutečnost, že existuji, mi dává právo na tuto láskyplnou úctu a právo nebýt souzena. Nemusela jsem dělat nic konkrétního. Zasloužila jsem si být milováno prostě jen proto, že existuji, nic víc a nic míň.


Náboženství je jen cesta k nalezení pravdy, náboženství samo není pravda. Je to jen cesta. A různí lidé chodí různými cestami.


Nejsilnější jsem, když jsem schopna se ode všeho oprostit, odložit víru i nevíru a otevřít se všem možnostem.


Nikdy mě nikdo neujišťoval, že je v pořádku být jiná.


Po příchodě na tento svět jsem neuměla nic, než milovat, smát se a vyzařovat svoje vnitřní světlo. Ale jak jsem rostla, slýchala jsem, že se mám přestat smát. ,, Život musíš brát vážně," tvrdili mi, ,, jestli chceš v tomto světě něčeho dosáhnout." Tak jsem se přestala smát. Pak mi tvrdili: ,, V lásce buď opatrná, jestli nechceš zůstat se zlomeným srdcem." Tak jsem přestala milovat. Potom tvrdili: ,, Nevyzařuj svoje světlo příliš silně, protože tak na sebe přitahuješ moc pozornosti." Tak jsem přestala zářit, vyschla jsem a zemřela, a až prožití smrti mě naučilo, že v našem životě není nic důležitějšího, než milovat, smát se a vyzařovat svoje světlo.


Pochopila jsem, že opravdovou radost a štěstí můžeme najít, jen když milujeme sami sebe, když se obrátíme dovnitř, následujeme své sdrce a děláme to, co nám přináší radost.


Pokud jsem se pokoušela být někým nebo něčím jiným, nebyla jsem tím lepší - jen mě to ochuzovalo o mé opravdové já!


Ráj opravdu není místo, ale stav.


Tu bezpodmínečnou lásku si zasloužím už jen tím, že existuji. Pochopila jsem, že nemusím dělat vůbec nic, abych si to zasloužila - nemusím se ani modlit, ani prosit, ani nic jiného.


Uzdravila jsem se, protože mi nestály v cestě myšlenky, které by mě poškozovaly.


Všichni byli natolik zaneprázdnění tím, jak pořád něco dělají, že zapomínali prostě jenom žít v přítomném okamžiku.


Všichni tvoříme jednotu, jsme produkty vlastního světa, svých myšlenek, činů a přesvědčení.