William Stixrud
americká
Nové komentáře u autorových knih
Dítě na vlastní pohon
„Knížka „Dítě na vlastní pohon“ od Williama Stixruda a Neda Johnsona pojednává o rodičovství a dětech pohledem, který je podle mě zásadní pro nás všechny, kdo s dětmi trávíme svůj čas.
Své děti vychovávám intuitivně, jako asi většina rodičů. Díky této knize jsem pochopila, že to nemusí být nutně ta správná cesta.
Mnozí nevědomky přejímáme některé vzorce chování z rodiny i odjinud. Máme je jednoduše zažité. Jenže už od narození syna jsem zápasila s tím, že mi tyhle impulzivní reakce nesedí že to nejsem já.
Autoři knihy to dobře vědí, proto než začnou o dětech, zaměřují se nejdřív správně na rodiče.
Popisují, jak děti vnímají a zrcadlí pocity či nálady dospělých. Vyrovnanější rodič záhy zjistí, že když správně pečuje o sebe, úsilí se mu pak vrací na dětech. Ó, díky!
Knížku jsem si poprvé přečetla před pár lety. Před několika týdny jsem si ji poslechla znovu jako audioknihu přes aplikaci Melvil ve svém chytrém mobilu.
Jako rodiči mi pomohla:
Vymýtit vlastní zakořeněné neduhy ve výchově našich dětí.
Lépe rozeznat spouštěče stereotypních reakcí a odolávat jim.
Uvědomit si, že chci své děti milovat bezpodmínečně.
Dopřát svým dětem doma emocionální bezpečí. Tedy víc pohody, harmonie a klidu.
Jak ovšem název napovídá, knížka je hlavně o tom, jak zařídit, aby děti dělaly věci samy. Z vlastní vůle. Aby měly vlastní pohon vnitřní motivaci.
Aby děti takový pohon získaly, potřebují nejprve zjistit:
Co jim dělá dobře.
Co jim nedělá dobře.
Co chtějí.
Co nechtějí.
Pomůže jim to postupně získat moc nad svým životem. Stanou se nejprve spolutvůrci a postupně i tvůrci svého vlastního života. A to není málo, protože dnešním dětem se mnohdy samostatnosti nedostává.
Přiznávám, že pro mě jako mámu není v praxi úplně snadné jak se píše v podtitulu knížky „svěřovat dětem víc kontroly nad životem“. Zároveň ale vidím, jak jim to prospívá.
Moje další výpisky z knížky:
Děti jsou schopné. Opravdu. Nikdo neví jistě, kudy dojdou ke štěstí, úspěchu atd. Jako rodiče buďme pokorní a přiznejme si, že nemusíme mít vždycky pravdu.
Děti se většinou dokáží rozhodnout, když mají informace. Někdy dokonce přijdou na řešení, které by dospělého nenapadlo.
Děti potřebují zjistit, na čem jim záleží. Stát se emočně inteligentní umět rozpoznat závist, vinu, soucit, obdiv atd., aby mohly brát v úvahu pocity ostatních.
Pro děti je při jejich rozhodování důležité, aby rozuměly svým pocitům i faktům. Aby si ujasnily, co chtějí a co ne. Emoce jim poskytují ucelenější podporu k rozhodování, jak se chovat.
Děti nemají být přívěsky svých rodičů. Potřebují cítit, že svůj program řídí podstatným způsobem. Že mají vliv na svůj život i určitý respekt ostatních. Kde je to jen možné, dejme jim šanci rozhodovat se samy za sebe. Jedině tak v rozhodování získají praxi. A nejen to. Budou odpovědné.
Co je pro mě správné? Stát za dítětem a nabízet vedení. U každé z možností nabídnout pro a proti. Probrat plán B, kdyby se rozhodnutí nevyvíjelo, jak si představuje. Nezdar neznamená selhání, ale to, že je čas přejít na nový plán.
Miluju, když jsou knížky praktické. V této je spousta příkladů a možností, jak postupovat u dětí různého věku. Tohle je top! Člověk si to přečte a může vyzkoušet, co jemu samému jako rodiči v praxi funguje.
I když si myslím, že každé dítě je jiné, zaujalo mě zjednodušené rozdělení na citově odolnější pampeliškové děti a citlivější orchidejové děti, u kterých hodně ovlivňuje prostředí to, jak prospívají.
Autoři jsou každý z jiného těsta. William Stixrud je klinický neuropsycholog a třicet let pomáhá dětem vyrovnat se s úzkostí, poruchami učení a problémovým chováním. Přednáší na téma mozku mladistvých, motivace, účinků stresu a vlivu technologií. Ned Johnson přednáší a koučuje v oblasti studijních dovedností, vztahů mezi rodiči a dospívajícími nebo zvládání úzkosti.“... celý text
— Lenka Paprok
Dítě na vlastní pohon
„Od téhle knížky jsem toho nějak moc nečekala a byla velmi mile překvapena. Kniha se hodně dobře četla a dozvěděla jsem se spoustu zajímavých informací, které mi objasnili chování i dospělých. A ač se zdá, že kniha je spíš pro rodiče starších dětí, začala jsem některé rady "používat už na" Bambulku a funguje to. Moc se mi ty základní myšlenky líbí. Např. se mi hodně líbila myšlenka u odměn, kdy je autoři neodmítají, ale říkají, že to může být skvělý spouštěč, než se nastartuje vnitřní motivace. A to mi dává skvělý smysl.
Poslední kapitoly, ač jsou určené pro americké publikum, byly zajímavé jako vhled do jejich školství.
A oceňuji poznámkový aparát a odkazování na něj.“... celý text
— muchomurka
Dítě na vlastní pohon
„Na začátku čtené jsem byla nadšená. S přibývajícím řádky mé nadšení opadalo.
Asi jsem čekala nějaké podání tzv.polopatě, jak donutit ,,teenagera" pracovat samostatně, ale hlavně chtít pracovat samostatně. Kniha obsahuje hodně příběhů, se kterými se autoři setkali. Nicméně, času stráveného u knihy nelituji a určitě doporučuji k přečtení, i když třeba zrovna nemusíte řešit demotivované dítě.“... celý text
— gossipavlina
Dítě na vlastní pohon
„Toto je určitě velice podnětná kniha, ve které si prostě najdete to své. Ano, je z amerického prostředí, ale určitě je možné jí interpretovat i do prostředí českého. Nad spoustou věcí, které najdete v této knize, stojí za to se opravdu zamyslet. Rozhodně by děti měly být vedené k vlastním volbám, i za cenu možného zklamání.“... celý text
— Ctenaricek4
Dítě na vlastní pohon
„Pravděpodobně nejdůležitějším konceptem knihy “Dítě na vlastní pohon” je samostatnost. Pomocí výzkumu a zkušeností autoři demonstrují, jak důležité pro děti je, aby jednaly na základě vlastní vnitřní motivace a učily se z chyb, které po cestě udělají. Rodiče jsou nabádáni, aby spíše zaujali roli konzultanta nebo poradce, než manažera nebo šéfa. Kniha jim poradí, jak v dětech posilovat pocit kontroly, jak jim pomoci vypořádat se zklamáním nebo jak společně nastavit hranice (týkající se například používání technologií). Autoři se také zmíní o důležitosti spánku, odpočinku a o dětech s ADHD nebo autismem. Nejdůležitější je zkrátka děti akceptovat takové, jaké jsou. Naším nejvyšším cílem by mělo být jejich štěstí a radost, které dosáhnou, budou-li schopni o svém životě rozhodovat samy. Neexistuje žádná správná cesta k úspěchu, a škola není relevantní měřítko pro budoucí štěstí.
Argumenty v knize jsou postavené na porozumění fungování mozku. Například, autoři říkají, že jsou čtyři hlavní ingredience pro motivaci: správné nastavení mysli, pocit autonomie, kompetence a příbuznosti, optimální množství dopaminu, a nakonec flow. Mluví také o povzbuzujících mentálních strategiích, jako vizualizace cílů, přemýšlení o dopadech rozhodnutí, nebo co dělat, když se něco pokazí. Doporučují, aby se děti naučily říkat “já chci” nebo “rozhoduji se pro” namísto “musím” a aby byly vedeny k racionálnímu myšlení (“je to nepříjemné, ale ne hrozné”, “je to zádrhel, ale ne katastrofa.”) Nabádají, aby rodiče nechali děti nudit se, zeptali se jich, nad čím by chtěli mít kontrolu a poskytnout jim ji jak nejvíce mohou, v rámci možností. Rodiče by měli dětem přenechat odpovědnost za vzdělávání, ale vždy být přítomen v případě žádané pomoci. Na konci každé kapitoly je doporučení, které mohou rodiče okamžitě uplatnit, postavené na představených výzkumech a studiích.
Podle recenzí, které jsem našla, je kniha orientovaná spíše na starší děti. Jde poznat, že je z amerického prostředí, je mířená na “extrémy” (děti s depresí, ve stresu nebo s apatií a rodiče, kteří kontrolují úplně vše) než na obyčejné děti a rodiče. Autoři alespoň dvakrát uvedli informace týkající se genderových stereotypů, které nepodpořili výzkumem (př. “dívky bývají více empatické”).“... celý text
— h.s.y.
William Stixrud - knihy
| 2019 |
 Dítě na vlastní pohon |
Žánry autora
Štítky z knih
Stixrud je 0x v oblíbených.
Osobní web autora