Walter Kasper

německá, 1933

• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 10 knih

Nové komentáře u autorových knih

Milosrdenství

„První polovina inspirativní a teologicky hutná. Druhá část jen opakuje křesťanská klišé. Vlastně zklamání.“
— sika444

---

Duchovní ekumenismus

„Když jsem viděl, že autorem tohoto spisu je kardinál Walter Kasper, očekával jsem po předchozích zkušenostech s tímto učeným panem profesorem, nějakou akademickou teologii, která bude široce a hluboce rozplétat ukryté aspekty církevně rozdílných spiritualit. Ale ono vůbec! Podtitul „praktické podněty k jeho uskutečňování“ vůbec nelže a knížečka je tak opravdu mnohem víc prováděcí vyhláškou než sborníkem teoretických úvah – u každé z podkapitol je vždy uvedeno, jaké konkrétní kroky lze provést, čím může každý z nás ihned začít. (Nechce se po nás nic, co by bylo v rozporu s naší vírou nebo naši víru nějak znehodnocovalo nebo zlehčovalo) Walter Kasper předkládá představu, že pokud chceme mít jednotu, musíme chtít mít jednotu. (Vím, že to zní jako banalita, kterou snad není nutné ani zmiňovat, ale...). Musíme chtít být spolu, zvát druhé na své akce, navštěvovat akce druhých, pořádat akce společné. Modlit se za jednotu, nejlépe společně. Číst si Bibli a povídat si o ní, nejlépe společně. Sdílet svědectví o naší víře, sdílet příběhy dobrých postav naší církve, sdílet vlastní zkušenosti s Bohem. Pomáhat si s praktickou službou světu, nebo sloužit společně. Zní to všechno tak snadně, lehce uskutečnitelné, až je jednomu líto, že nám to v realitě tak málo funguje, že je pořád tak malá ochota se sbližovat, poznávat a nechávat se poznat.“... celý text
— mirektrubak

---

Teologie křesťanského manželství

„„Musí-li být církevní právo v Ježíšově duchu právem milosti, pak se církev v rámci svého právního řádu musí stále tázat, zda bere v potaz i obtížné a komplexní lidské situace, nebo zda necitelně zraňuje a zapuzuje lidi, kteří jsou připraveni k zásadnímu obrácení a smíření a ve své situaci dělají, co je v lidských silách, místo aby jim lidsky a křesťansky účinně pomáhala. Je třeba vyrovnat se s konkrétní lidskou situací. Už podle pravidel tradiční morální teologie je třeba při posuzování morálních kvalit jednání brát rovněž v úvahu jeho okolnosti. K nim patří i mentalita vládnoucí v současné společnosti. Neznamená to, že by byla objektivní a beze všeho ospravedlnitelná, nýbrž pouze to, že při posuzování subjektivní viny člověka, který jedná na základě této mentality, je třeba velké opatrnosti.“ Moje předchozí dvě setkání s texty kardinála Kaspera byly zkušenostmi s myšlením v dobrém smyslu rozvážném, vyvažujícím a rozlišujícím. I zde je to stejné: jeho názory na křesťanská manželství, která se nacházejí v tzv. neregulérních situacích jsou právě takovým opatrným (ale ne opatrnickým) zlatým středem. Neshodneme se s otcem kardinálem ve všem. Já bych byl liberálnější a přístup ke svátostem podmiňoval méně přísně, i proto, že znám minimálně jeden občansky manželský pár, který je pilířem a ozdobou své farnosti, a který by si plné čerpání svátostného života zasloužil. Ale důležité pro mě je, že právě tam, kde s otcem kardinálem nedojdeme ke shodě, zásluhou jeho poctivé argumentace vím proč. Smutný jsem byl při čtení o rozvedených křesťanech z jiné věci: zdálo se mi, že situace z roku 1981 (kdy Walter Kasper svoji knihu psal) je vlastně stále dost podobná současnému stavu. Stále se mi zdá, že nedokážeme v církvi dobře přijímat své bližní v různých obtížných situacích. Jako bychom zapomínali, že těm, kterým nemůžeme posloužit svátostmi (když už teda nemůžeme, neodpustím si rýpnutí ;-) toho můžeme i tak poskytnout mnoho dalšího: lásku, pochopení, pocit přijetí a užitečnosti. Zapracujte na tom, otcové! Zapracujme na tom, my všichni! Ale Kasperův spisek není jen o rozvedených párech, je hlavně o tom, jak se v manželství odráží Kristova láska ke své církvi (v tom nejširším smyslu toho slova) a jak horizontála vztahu lidského páru je sycena vertikálním vzepětím k Bohu („Tam, kde je Bůh plně Bohem, může být člověk plně člověkem.“). Je to jistě zavazují, manželé na sobě musí nést důstojnost obrazu Kristovy lásky, protože stejně „jako Kristus miluje, očišťuje a posvěcuje církev hříšníků, tak se musejí manželé vždy znova přijímat se všemi vznikajícími konflikty, ve všech svých nedokonalostech a hříších.“ Ale víc než úkol je to radost, nepochybuji o tom. A bylo moc příjemné si připomenout, že růst ve víře je to nejdůležitější, co může křesťan svému manželství přinést. „Člověk je otevřený světu. Aby v této otevřenosti a v přemíře různých podnětů sám sebe neztratil, musí si svobodně a odpovědně zvolit vlastní rámec, tvář a formu. Tato otevřenost a nenaplnění je rubem svobody. Arbitrární a světácká forma svobody – která věří, že je možné začínat vždy znovu a znovu od začátku a znovu rušit všechna rozhodnutí, v nichž se člověk realizuje – je asi největší hrozbou pro pravou svobodu, neboť není-li nic definitivní a všechno lze znovu a znovu měnit, všechno má stejnou důležitost nebo naopak důležitost postrádá a nic není třeba brát vážně. Jen tehdy, existují-li opravdu nezvratná rozhodnutí, se stává život skutečně riskantním a dobrodružným. Opravdová svoboda se realizuje skrze věrnost.““... celý text
— mirektrubak

---

---

Theologie - součást naší doby

„Soubor úvah kardinála Kaspera má něco společného: vždy se tak či onak věnuje vyrovnávání se katolické církve s odkazem druhého vatikánského koncilu. Na první pohled by se zdálo, že se jedná o úzce vymezená témata, která nemohou zaujmou nejen nikoho mimo církev (což je nejspíš pravda, kardinálův akcent je výrazně vnitrocírkevní a jako adresáta si lze nevěřícího čtenáře představit jen těžko), ale i nikoho mimo těch pár teologů, kteří se odborně věnují postkoncilnímu vývoji. Ale není to tak, myslím. Úvaha o napětí mezi lidskou autonomií a teonomií vlastně není ničím jiným než snaha zjistit, co je mým nejcennějším pokladem. Zamyšlení nad církví jako communiem nastoluje otázku, kdo je mým bližním a jak učinit z cizího člověka bližního. A christologie „zdola“ zase naléhavě upozorňuje, že plná lidskost Krista nám pomáhá si uvědomit, kde najdeme skutečná slova života. Samé důležité věci! Kardinál Kasper nám je nepodává jako na zlatém podnose, ale vynaložit jistou intelektuální aktivitu k nalezení perel v moři odborných termínů určitě stojí za to!“... celý text
— mirektrubak

---

Uvedení do víry

„Myslím, že knize trochu škodí úvod, v kterém je popsáno pro koho je napsaná. Osobně si myslím, že je vhodná pro mnohem větší okruh lidí včetně nekatolíků a ateistů. Pokud tedy chtějí zjistit, proč ten jejich soused katolík/křesťan věří v to co věří. Jak píše mirektrubak, budete při čtení hlavně zpočátku občas potřebovat wikipedii, ale stojí to za to. Pokud pochopíte níže uvedenou část díla (kvientismus s pomocí wikipedie), klidně si ji můžete koupit. Budete překvapeni. "Pro křesťanskou víru není charakteristický strnulý řád a zákon, ani individuální nebo společenský výkon a pokrok, nýbrž to, co překypuje a marnotratně rozdává, co je bezstarostné a co úzkostlivě nepečuje. Ve společnosti, která všechno měří podle vykazatelného výkonu a efektivnosti, je to bláznovství. Ale právě toto bláznovství nás osvobozuje od nelidského tlaku, abychom stále novým výkonem neustále potvrzovali sami sebe před sebou a před druhými. Osvobozuje nás, aniž propadáme kvientismu, k vnitřně uvolněnému, radostnému, skutečně lidskému lidství. Křesťanská víra se projevuje radostí... Je základem plně lidského bytí. Umožňuje humor, a ten je jedním ze základních rysů křesťanské víry." Apropó tomuhle by se dalo říkat "radostná zvěst", nemyslíte?“... celý text
— @pavlas

Žánry autora

Literatura světová Duchovní literatura Náboženství Literatura naučná

Štítky z knih

křesťanství Bůh, Hospodin teologie víra manželství katolická církev duchovní život modlitby křesťanský život spiritualita

Kasper je 1x v oblíbených.