Ondřej Krystyník

česká, 1993

Nová kniha

Poezie může byt kdekoliv, říká se. V anekdotách, pohádkách, vyprávěnkách, hrátkách, zpovědích i modlitbách. Věci jsou humorné, když jsou pravdivé. Krystyník je ... detail knihy

Nové komentáře u autorových knih

Dům U Orobinců

„Zdařilý debut, myslím právem zařazený mezi nominace na Cenu Jiřího Ortena. Sbírka má řadu poloh a pozoruhodný „námořní“ koncept, jdoucí od slabého větru přes vichr plný a orkán (ten je mj. návratem do autorova sudetského rodiště) až k reflexivnímu bezvětří, navíc s epilogem (v loděnici) předsunutým na začátek a prologem (coby černý pasažér) na konci. Už to je plodná hra významotvornosti konstrukce. Přičemž za nejlepší pokládám oddíl první, zčásti i třetí. Naopak bych asi vypustil Interlog, odkazující na pohádkovou knihu Phoebe Ericksonové o ondatře, i část básní z druhého oddílu. Nejsilnější je Krystyník v kratších formách, kde dovede – všímavý a vnímavý k paradoxnosti světa a jazyka – zdařile pointovat, tak jako to mnohokrát doloží v prvním oddíle Lom vln; slabý vítr. Srov. např.: V divadle Představují vystoupení složené z cizích hovorů: „Možná tam zaslechnete i sami sebe!“ A opravdu. Mé mlčení vystihli dokonale. V počátečním epilogu a závěrečném prologu je zas jaksi klasicky výkladný, ba kazatelský (obojí samozřejmě míněno v básnickém střihu). Nejsou to verše hledající či ohledávající, ale nalezivší, vědoucné. Pojítkem celé sbírky – a obou naznačených poloh – je harmonizační tendence, tj. spíš soulad a smíření než jitření, spíš klidnost než drásavost. Tím nechci říct, že je to sbírka prozářená a slunná: pochybnosti, smutky, deprese v ní najdeme, ale zpravidla jsou podány s vyrovnaností, odstupem moudrým a bodrým, místy až v duchu – já nevím – čapkovsko-nepilovském. V tomto typu vyzrálosti vzhledem k debutu a autorově věku značně nebývalé, tkví jeden z originálních přínosů Krystyníkovy sbírky. Zároveň to však v sobě nese skryté nebezpečí, že budou jednou překročeny limity a uvedený přístup povede ke vzniku básnického kýče. Nicméně to není případ Domu U Orobinců. Druhou konstantou prostupující celou knihou pak je náboženská víra, snad poněkud hledající, ale hluboká a vážná (čímž nechci říct, že by občas nebyla traktována lehce a její projevy vnímány ve své paradoxnosti). Kolem ní krouží i dvě skvělé až kouzelné básně, které v kontextu sbírky podle mě trochu vyčnívají – první spíše vnitřkem, druhá vnějškově. Obě ovšem spojuje působivý modlitební, litanický tón a současně myslím dobře ilustrují mnohé z toho, co jsem napsal výše. Dovolím si je tedy závěrem obě odcitovat: Zpěv Nesešívej, bože, moje rány, nenechávej je srůst. Nevězni ve mně krev, jako se věznívá víno v lahvích. Nepoutej mě obvazy a stehy – zhas ohně, umlč hranici i rodinný krb a z nastalého ticha i sám sebe vyjmi. --- Anděli Řekni mi, anděli, jak projít závějí, když oči nevidí, když uši neslyší, když v dálce zdá se být, co bylo nejbližší; pověz mi, jak projít studenou závějí. Zima se, anděli, od zimy neliší, jako kmen od kmene v borové aleji, jako se stejně dvě osiky zachvějí; zima se poslední od první neliší. Tak se ptám, anděli, jak jsem se loni ptal – než prosba o pomoc spíš je to modlitba; odpověď ostatně nečekám žádnou… Když zima, anděli, přijde a nadělí, duše se krčí, jak kdyby ji zakleli – ústy by vyznala, ústa však slábnou.“... celý text
— V_M

Přejít na knížky autora

Ondřej Krystyník - knihy

2023

Dům U Orobinců

Žánry autora

Literatura česká Poezie

Štítky z knih

Krystyník je 1x v oblíbených.