David Hume
britská, 1711 - 1776
Populární knihy
/ všech 8 knih
Nové komentáře u autorových knih
Zkoumání o lidském rozumu
„Názory D. Huma mi sice blízké nejsou, ale tahle kniha je na čtení opravdu zajímavá. Některé je názory se dají aplikovat velmi dobře i na dnešní celosvětovou situaci.“... celý text
— Emik87
Zkoumání o lidském rozumu
„Pokud by byla celá filosofie sladkým dortem, tak tato kniha je nejen šťavnatá, ale také pevnojaderná třešnička.“
— Ctenar_ctouci
Pojednání o lidské přirozenosti 3. Morálka
„Četl jsem třetí knihu Davida Huma asi čtyřikrát déle než předešlé dvě dohromady. Přišla mi totiž, přirozeně, mimořádně zajímavější. Pojednává zde o morálce a rozebírá její samozřejmost, či nesamozřejmost, hledá počátky státu a důvody k poslušnosti vůči němu. Je to čtení strašlivě zajímavé, já snad teď jen pár poznámek.
Nevím vám, čím ono to je, že my jsme na kontinentě takoví úchylní na Immanuela Kanta. David Hume je u nás, jak pozoruji, spíše opomíjený. A přece, byl podle mě mnohem zajímavějším filosofem. Uvažme, co nám přinesl Kant, co by nepřinesl už Hume? (Podotýkám, na úrovni etické, Kantův obrat ve filosofii nezpochybňuji.) Kategorický a praktický imperativ, který je, podle mě, morálně nepřijatelný, kritiku Hobbesova přirozeného stavu (kterou přináší už Hume v tomto díle, kde píše, že Hobbesův přirozený stav není o nic menší fikcí, nežli zlatý věk antického Řecka snad je jen méně poetický, dodávám já), racionalismus, který je absurdní, samotný fakt rozumu přeci nepřináší sebeomezení, to přichází se společností (jak říká David Hume ve této práci), Sein a Sollen (které přináší již David Hume ve své slavné průpovídce o nemožnosti vývodu normy z faktu). David Hume, dříve nežli Kant, přišel s mnohem zajímavější teorií, která je, na rozdíl od té Kantovy, dnes ještě stále funkční.
Považme, David Hume přichází s fungováním konceptů ve společnosti tvrdí, nic jako přirozená spravedlnost neexistuje, spravedlnost je teprve intersubjektivní, podmíněným citem, který se ve společnosti a díky společnosti konstituuje. Je to společensky podmíněný konstrukt! To mi řekněte, jak může někdo vedle tohohle brát vážně Kantovo "mám rozum, jsem schopen se omezit, podrobuji se kategorickému imperativu, to co je podle kategorického imperativu, to je spravedlivé."
Hume rozlišuje ctnosti přirozené a konvenční. Konvencí je například výše popsaná spravedlnost, přirozená je podle něj například pýcha. To je, myslím, názorný příklad, jak dobrý pozorovatel autor byl. Ty ctnosti, které mají povahu intersubjektivní považuje za vybudované konvencí, ví že se společnost od společnosti liší a jsou tak nestále, naproti tomu ty, které jsou charakteru subjektivního a které jsou víceméně stále, považuje za emocionální. Pocházejí z našich vášní, ne rozumu.
"Vlastní prospěch je tak sice původním motivem nastolení spravedlnosti, zdrojem morálního schvalování, které tuto ctnost doprovází, je však sympatie s veřejným prospěchem." Není to kouzelné? No, co to je? Přechod z etického egoismu, coby nedostatečného, byť svým způsobem významného, k utilitarismu a agregaci užitků. A to před Jeremy Benthamem, zakladatelem utilitarismu. K tomu snad ještě jedna poznámečka, Bentham byl universalista, věřil, že utilitarismus je použitelný na každou životní situaci a poskytuje vždy použitelné morální řešení (což jistě není pravda), nechápal například, proč by měl obhajovat jako vůdčí principy užitek a utrpení. Kdyby se ho někdo zeptal na důkaz, že utrpení je špatné a slast je dobrá, nezbývalo by mu než zakroutit hlavou a píchnout danou osobu špendlíkem. Je zajímavé, že slast a utrpení za univerzální základ morálky považoval už Hume, nebo tedy alespoň za základ přirozených ctností.
Zajímavé jsou některé implikace autorovy teorie. Například ty pro právo mezinárodní, či právo národů. Podle autora morální vztahy vznikají na základě potřebnosti v mezilidské interakci. Protože však nezbytnost interakce států je nižší, nežli interakce jednotlivců, jsou jejich morální pouta slabší a tudíž je třeba překročení morálních pravidel vládami považovat za méně špatné. Což je velice podivuhodná pozice, která je dnes, myslím, zcela neudržitelná.
Vůbec by se toho k této knize dalo napsat ještě strašně mnoho. Ale není prostor, přátelé!
P.S. Kdybych já řekl doktoru Černochovi u zkoušky, že Caesar byl první římský císař, nedostal bych se na právech ani do druháku“... celý text
— Set123
Pojednání o lidské přirozenosti: Kniha 2. Vášně
„Právě tak systematicky z gruntu jako vzal Hume myšlení, bere zde zase vášně. Ponejprve vytváří kategorie, v kategoriích rozlišuje termíny, z těch pak pojmy, které následně rozvádí, rozebírá, tam kde jsou věci méně jasné rovněž demonstruje. Bohužel jsem přes vášně přelétl právě tak rychle, jako jsem přelétl přes myšlení jen abych se s bázickým porozuměním dostal k morálce. Přeci jenom dvě poznámky:
Je vcelku zajímavé jeho pojetí svobodné vůle. Není ani deterministické, ani čistě svobodovolní. Nazval bych jej patrně mechanistickým. V zásadě popisuje člověka jako stroj, či možná systém, který vykazuje stálosti (zvyky), které mu jsou běžné člověk je pouhým mechanismem. Tento systém však umožňuje relativně pravidelné úchylky. Ty však nevznikají z metafyzického konceptu svobodné vůle, ale z relevantního prostředí jsou determinovány svými příčinami. Je tedy vlastně deterministou, ale rozhodně ne takovým, jakým by ve své době měl být.
Zajímavý je také jeho vztah ke zvířátkům pozorovatelný již v prvém díle. Přisuzuje jim v zásadě stejné vlastnosti jako člověku, odlišné jen kvalitou, mírou. To je vlastně hrozně progresivní postoj, pro který mám Huma hrozně rád. Vlastně dává mému psovi možnost být právě tak pyšný jako jsem já (s kvalitativní odchylkou, můj pes nebude hrdý na pěkný obojek, ale na své tělo jako takové ano) a dovoluje mu být stejně naštvaný na mě, jako mohu být já naštvaný na něho. A to je krásné. Pohybujeme se totiž dlouhou dobu před Petrem Singerem, který bojuje za práva zvířátek.
Z obou bodů vyplývá, že Hume musel být pro své spoluobčany divný a že patrně plně nepatřil do své doby. Jeho úvahy nemohou být platné pro nedostatek informací, ale kdyby žil dnes, jeho úvahy by byly velkolepé a, myslím, podivuhodně přesné. Jeho pozorovací a analytické schopnosti totiž byly zcela výjimečné.“... celý text
— Set123
Pojednání o lidské přirozenosti
„Inu, kniha to ve skutečnosti není tak složitá, jak vypadá. Ona se složitě opravdu tváří, ale nakonec to není tak hrozné z prostého důvodu je logická. Samozřejmě, není platná. Její obsah je mrtvý právě tak jako její autor, fungovat zkrátka nemůže. Ale logicky navazující je a tak, pokud pochopíte začátek, měli byste s trochou trpělivosti zvládnout celý zbytek.
Autor postupuje vědecky. Stanovuje termíny a z termínů dělá pojmy. Pojmy logicky provazuje do systému. Zapamatujete-li si termín a pochopíte-li pojem, pochopit systém není problém. Je to tedy otázka času. Já ho, naneštěstí, aktuálně mnoho nemám a tak jsem knihu prolétl spíše zběžně, pamatuji si toliko základy, které shledávám důležitými pro to, co potřebuji. Co potřebuji? Poslední díl a zdálo se mi poněkud brutální část třetí pojednání, aniž jsem alespoň nahlédl do prvých dvou. Navíc jsem potřeboval pochopit alespoň autorovo pojetí impresí a ideí a kauzality.
Jak to není etika, nebo politická filosofie moc mě to nezajímá a nepotřebuji to. Proto skrze pojednání dělám takový speedrun a už se nemohu dočkat teze, že z faktů nelze vyvozovat normy, ve třetím díle
Proto nejsem schopen se zde hlouběji pozastavit nad chybami, které autor zajisté udělal a nemohu tu ani rozebírat důvody, proč jeho teze neplatí, systém neodpovídá realitě. Ale to každému beztak dojde po prvém dočtení, takže bych dělal zbytečnou práci. Omezím se proto na dvě konstatování: autorovo dílo je, přese všechno, fascinující a ohromující, dlužím mu poklonu, tedy se klaním; nakladatelství udělalo mimořádně dobrou práci s překladem, i předmluvou, dokonce i se zpracováním fyzického svazku, klaním se tedy i jim.“... celý text
— Set123
David Hume - knihy
Žánry autora
Literatura světová Literatura naučná Filozofie Právo
Štítky z knih
filozofie morálka osvícenství filozofie a náboženství
Hume je 16x v oblíbených.