Christian Oster
francouzská, 1949
Nové komentáře u autorových knih
Schůzky
„"..., zjistíme, že pěkně napsaný román, jehož kolovrátku jsme se zpočátku neuměli přizpůsobit, umí mluvit z duše".První věta druhého odstavce anotace mi mluví z duše.
Na počátku je knížka taková neuchopitelná, protože děj plyne jinak, než je čtenář "rychlých" textů (nikoli pomalých rozvleklých dějů) zvyklý. Nicméně když tomu dáte chvíli čas, za poměrně krátkou dobu si Vás kniha získá. Oceňuji decentní a metaforický popis něčeho, co obvykle v knihách odsuzuji (milostná scéna).
Co musím vytknout je nereálnost. SPOILER: To fakt stačí muži, který neví, zda se mu žena líbí, pár hodin, aby se zamiloval? Může se stát, ale ztěží uvěřitelné, navíc, když veškerý fyzický kontakt dostane tak snadno, prakticky na stříbrném podnose. A proč by Simon pomáhal Audrey? KONEC SPOILERU. Dále mi vadilo označení: "botanická zahrada", když se jedná zcela jistě o zoologickou zahradu, přičemž tato výtka asi víc náleží překladateli. Nenávidím otevřené konce a úplně jsem nevěřila, že příběh dopadne dobře (SPOILER: Co když si Simon s Audrey "předloží" vzájemně své "prohřešky" a zjistí, že nevěra je odčiněna nevěrou druhého a vrátí se k sobě? Simon sice působil spokojeně s novou partnerkou, leč nebylo to také "naoko"?KONEC SPOILERU), byt´kniha spíš odkazuje na "happy end". Otevřený závěr je pro mě vždy zklamáním, samozřejmě respektuji, že si závěr a obsah samotný volí autor sám, ale přeci jen nečtu knihu pro to, abych na oplátku dostala odpověď á la domyslete si sami.“... celý text
— Lily101
Schůzky
„Tak prvně - česká anotace na přebalu mi asi řekla víc, než bylo třeba a já jsem pak pořád něco očekávala. To mě štvalo.
Příběh vypráví Francis, jsme vlastně v jeho hlavě. Francis je po rozchodu a přítelkyně mu stále chybí a tak si s ní sjednává schůzky, o kterých jí neříká, takže mu pak nevadí, že se na ně nedostavila. Nebyla to její chyba. To mi přijde jako skvělý nápad, hrát si jednou za čas na to, že na někoho čekám, ale bez toho naštvání rozčarování a smutku, že nikdo nepřichází.
A pak se to semele. Vlastně je to docela romantická knížka s vypravěčem, co vám říká cokoliv ho napadne a díky tomu je to trochu magické. Pořád jsem si musela připomínat, že tohle je úplně normální Paříž a úplně normální chlápek v saku (v mé hlavě nosil pořád sako, už nevím, jak to bylo v textu). Když někdy čtete dobré fantasy, přijde vám vymyšlený svět podobný jako ten skutečný a musíte si zas připomínat, že u nás nejsou mluvící kentauři, a ve Schůzkách je to prostě naopak. Svět je tak moc všední a lidský, až je to fantazijní.
Christian Oster prý píše právě takhle často, psali to na konci knihy, takže další si spíš nepřečtu, ale tahle za to stála.
Také jsem si od první věty vzpomněla na filmy Woodyho Allena. Umím si moc dobře představit, že by příběh zfilmoval, že by to byla alespoň anekdota v jeho milostných epizodách.“... celý text
— dedliipf
