Bruce Duffy

americká, 1951 - 2022

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Nové komentáře u autorových knih

Neštěstí bývalo mým bohem Neštěstí bývalo mým bohem

„Tak tohle mne opravdu nebavilo. Autor dopředu čtenáře připraví na to,že se jedná o fikci. Životopis to rozhodně není, je to splácanina veršů Rimbauda proložených rádoby šokujícími obrazy. Čím víc, tím líp? Asi ne. Rimbaud je sice prokletý básník, ale z tohoto líčení se jeho život skrz naskrz jeví jako zvrácený sled nechutností, revolty a bizarních situací. Zdá se, že základní hnací motor je vzdor a to ke všem a všemu a vždy. Ano, je to fikce,ale neoslovila mě. Nebavila, horko těžko jsem se tím prodrala na konec.“... celý text
— markulina711

Neštěstí bývalo mým bohem Neštěstí bývalo mým bohem

„Dechberoucí příběh mladého muže, který se z farmy dostává do víru Francie a svými básněmi dobývá její podsvětí. Zažívá lásku, opojení, hněv, zklamání, opovržení a mnohé emoce, které se objevují jak v jeho básních, tak v jeho životním příběhu. Každý jednou dospěje a nalezne své poslání ať se děje co se děje. I kdyby to znamenalo opustit svůj život a vydat se do neznámých končin... Kniha je čtivá, živé postavy, nesmíme ovšem zapomenout že se jedná o fikci,“... celý text
— Miborrow

Neštěstí bývalo mým bohem Neštěstí bývalo mým bohem

„První byl Villon. Navzdory básník zpívá. Pak Hrabě – hrabě undergroundové poezie. Mišík a zhudebněný Kainar. Byly to Květy zla. Prokletí básníci mého mládí. Kvílení Alana Ginsberga a ostatní beatníci. Ty drobky, které nám komunistický režim povolil. Pár drobků z exilu. Ohmatané a ve špatné kvalitě. Rimbaud samozřejmě určitým způsobem vyčníval. Psal přeci tak mladý. Všechno zásadní napsal zhruba mezi čtrnáctým a dvacátým rokem svého divokého života. Nám bylo patnáct, šestnáct, a cítili jsme se býti básníky. Prožívali jsme svou první sezonu v pekle… Náš kmen prokletých mosteckých básníků se scházel v malé kavárně jménem Poezie. Byli jsme patetičtí, zamilovaní, veselí i nešťastní. Četli jsme, kouřili cigarety a pili vinný střik a kafe s vaječným koňakem. V srdci temnotu i zářivé světlo… A psali jsme… tolik jsme psali… Kniha mě moc bavila. Je opravdu dobře napsaná. Ne – je napsaná skvěle. Výborně vystavěná, těkavá, divoká i zádumčivá. Byl jsem nadšen a četl s tichou rozkoší. Knihu jsem koupil v Levných knihách. Inu – tak už to někdy bývá. Zejména s poezií. Většina z nás během puberty napíše pár zamilovaných veršů. Pak do života nakráčí Život a jaksi není čas a chuť na básně a na básníky… Bylo to v létě 1988 – vojna – Slovensko… Vraceli jsme se s kamarádem Ríšou, řezníkem z Prahy, značně rozverní od starého Antalíka (tedy z hospody) a cestou jsme potkali partu cikánů a cikánek. Byli veselí, zpívali a hráli na kytary – já jejich smutné písně miluji a vlastně i ty veselé a tak jsme se přidali k nim a zpívali a povídali cestou do šuranské Argentiny… a jedna z těch mlaďounkých cigánek, taková menší, silnější – Viera se jmenovala – se ke mně tiskla a já opile rozverný si s ní povídal možná trochu důvěrněji. Ptal jsem se, zda má kluka a ona mi vyprávěla, že u nich to chodí jinak – že jí prodají za pořádné věno a na lásku, že se nikdo neptá. A pak mě prosila ať si ji vezmu, že se bojí. A já se smál a zpíval Evá, bičhav mange fotka… a viděl ten strach v jejích očích a sliboval jsem jí, že si ji určitě vezmu. Povídala mi, že za ní rodiče dostanou koně a peníze, jestli taky dám a já se smál a zpíval Paš o paňori, čhajori romaňi, me la igen kamav…, že jasně. A pak jsme se dlouze loučili u jakési barabizny, kde na plotě viselo ušmudlané prádlo a já se druhý den ošíval z těch vzpomínek… Asi týden na to jsem jel autobusem na nějakou pochůzku do města a v Argentině se do autobusu dere – kdo jiný – malá tlustá ušmudlaná Vierka a když mě spatří, volá „Peter, Peter…“ a já se propadal hanbou a jen tak nesměle pokynul hlavou… zastavila se v půli cestě ke mně a pochopila… viděl jsem ten smutek v jejích očích a já se styděl – já se tak hrozně styděl, že nedokážu přemoci ty přiblblý společenský sračky, ty předsudky… styděl, ale neuděl krok k ní… Stydím se dodnes, když si na to vzpomenu – tehdy Vierka pochopila, že svět je opravdu zasraně rozdělenej, a že jí nezbude nic jiného, než se nechat prodat svou rodinou někam, kde možná bude nešťastná a že žádnej bílej princ na bílém koni jí nezachrání… A já pochopil, že rozhodně nejsem žádný prokletý básník, ale jenom zatracenej zbabělec a přizdisráč… Tam jsem zjistil, že Já je někdo jiný...“... celý text
— DriftBooks

Neštěstí bývalo mým bohem Neštěstí bývalo mým bohem

„Po přečtení skvělého životopisu "Verlaine" (P. Petitfils) a neméně dobré knihy o Rimbaudovi "Vedle mne jste všichni jenom básníci" musím odložit tuto temnou knihu: takhle se nedá psát životopisný román, roubovat ho na slavné básně a vymýšlet si všelijaké šokující scény, které se sice udály, ale zřejmě jinak než si Duffy vybájil - např. je tu Rimbaud šacující a okrádající mrtvého vojáka (naroubováno na slavnou báseň Spáč v úvalu)... Jak málo pochopení je tu pro hlavní postavy: Verlaine - "Vskutku, pokud dáme stranou jeho poetiku, pokud jde o rozvrat morálky a cestu k naprosté pokleslosti, dá se říct, že náš Nesmrtelný byl, podobně jako před ním markýz de Sade či Byron nebo Baudelaire, skutečným průkopníkem, prvním mezi prvními. Samozřejmě teprve poté, co ho správně nasměroval praotec rozvratu Arthur Rimbaud." Za tahle slova by se nemusel stydět ani pisatel odsuzujících článků o Chartě 77 (Ztroskotanci a samozvanci) v komunistické Tvorbě. Když prokletí, tak prokletí: ta odporně dekadentní exhumace, kterou je třeba dát na začátek, aby to mělo grády, potom pokračovat posledním tažením nemocného Rimbauda z Hararu. A na přeskáčku si i zašpásovat (samozřejmě nechybí ani vztyčený Rimabudův pyj ve Verlainových ústech atd.). Jestliže se chcete o Rimbaudovi něco dozvědět, sáhněte určitě po jiných knihách.“... celý text
— Pablo70

Neštěstí bývalo mým bohem Neštěstí bývalo mým bohem

„Přečteno jedním dechem.“
— aktijnov

Přejít na knížky autora