Nikdy není pozdě na šťastné dětství
Beatrice Landovská
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/425084/bmid_nikdy-neni-pozde-na-stastne-detstvi-0KC-425084.jpg
4
52
52
Vzpomínky na Léta Páně 1962 – 1975, jak si to pamatuji já, Beatrice Landovská, narozená v září 1962 v Praze v Dejvicích, v porodnici na Roosweltově ulici. Dětství jsem prožila v nedalekých Vokovicích, se svým otcem Pavlem Landovským, narozeným v září 1936 v Německém Brodě, s matkou Helenou Landovskou (rozenou Albertovou) v září 1941 v Praze, a se svou o rok a půl mladší sestrou Andreou Landovskou, narozenou v dubnu 1964 v Přerově. Vše se odehrálo v Praze, v Pardubicích a v Kytlici jakož i na dalších místech Čech a Moravy, s výjimkou jediné cesty do Bulharska v roce 1970. Bez skrupulí, věcně, ale s humorem popisuje Beatrice Landovská své dětství, strávené v Praze Vokovicích ve společnosti bohémských rodičů, herce Pavla Landovského a scénografky a dramatičky Heleny Landovské. Vedle nezapomenutelných rodinných příběhů nechybějí ani historky, v nichž se objevují známé osobnosti, nejlepší rodinný přítel Pavel Juráček, Václav Havel, Ludvík Vaculík a všichni herci Činoherního klubu 60. a 70. let. Existuje dětství? Existuje jenom to, co si pamatujeme. A až odejde naše paměť, nebude existovat ani to. Staneme-li se dospělými, máme zodpovědnost za své dětství už jenom my.... celý text
Přidat komentář
Baví mě sledovat bouřliváky a nonkonformní lidi. Čekat, jaké průšvihy zas vyvedou, koho urazej´ a jaký nový skandál je bude provázet. O něco méně zábavné však je, když takový král večírků a chlapík, co nezkazí žádnou zábavu, je váš otec. A pokud nemáte oporu ani v matce, která místo péče o děti řeší své nenaplněné sny, máte zaděláno na pěkná traumátka. Někdo vrazí ranec peněz do kvalitního psychoterapeuta a někdo se z toho vypíše. Jako Beatrice Landovská. A zvládla to na výbornou. Bylo to skvělý!
Skvělá knížka, divím se, že se jí nedostalo více pozornosti. Oproti názvu knihy autorčino dětství bylo dost drsné. Landovský jako otec se doma téměř nevyskytoval, otec nebyl dobrý. Je to zároveň vzpomínka na dobu mého dětství a raného mládí, protože autorka autenticky popisuje atmosféru tehdejší doby.
A hlavně, knížka je napsána velmi vtipně.
" Každou perlu dětství je třeba vsadit do zlata a na to není nikdy pozdě." tak tuhle větu si budu pořád opakovat. Prožívala jsem dětství ve stejné době, jsme s Betynkou skoro úlně stejně staré. Můj táta byl Pavlu Landovskému v mnohém hodně podobný, taky velký rebel. Nezapomenu, když jsem přišla s něčím ze školy o hodných komunistech ze Sovětského svazu zvlášť, tak na mě řval:" Ty jsi snad úplně blbá." Sice jsem nosila samé jedničky, ale chválené byly jiné děti. Bylo to přesně tak. Určitě doporučuji.
Dětství zřejmě může být šťastné, i když je drsné. Po přečtení téhle knihy se myslím nenajde nikdo, kdo by chtěl mít Lanďáka za tátu, ovšem z přístupu k dcerám a rodině obecně jsem byl celkem šokovaný i v případě jeho první manželky. Asi bych to úplně neschovával za označení "bohém"... Taky nejsem ideální rodič, ale některé věci byly trochu moc i na mě. Nicméně tahle kniha není o tom, že by si v ní někdo na něco stěžoval (aspoň ne moc).
Medaili za hrdinství by si zasloužili hlavně prarodiče Betynky, kteří ji se sestrou prakticky vychovali. Právě historie obou větví rodiny tvoří nejzajímavější část knihy. Oceňuju ale i historky, ve kterých figurují postavy tehdejšího disentu a undergroundu viděné z bezprostřední blízkosti očima malé holky. Nicméně ke konci, kdy do příběhu "nenápadně" vstoupil křesťanský bůh ve formě jakéhosi satori nad Periodickou tabulkou prvků, jsem měl chuť knihu odložit. Naštěstí to pak už netrvalo dlouho.
Mé hodnocení třemi hvězdičkami berte spíš jako tři a půl. Kdyby bylo pokračování, asi bych si dal říct.
Skvělá kniha, která doslova obletěla celou rodinu!
Myslím, že její hlavní předností je její autentičnost - autentičnost doby, různorodých lidských charakterů a traumat (a že jich nebylo málo).
Co dodat, kniha by si zasloužila více pozornosti.
Na prašivky Landovské jen tak nezapomenu!
Z větší části jsem se bavila, několikrát nahlas zasmála a vzpomněla na dobu mého dětství. Byla jsem mile překvapena.
Co všechno dokáže dítě přežít, prožít, zapamatovat si to a po letech s lehkou rukou a nadhledem sepsat. Po přečtení mi zůstává kniha uložená v hlavě, což se nestává tak často.
Knihu jsem vrátila do MK a rodina mi koupila novou, protože je šikovné ji mít doma a občas z ní něco přečíst přátelům...
Vzpomínky na neobvyklé dětství Beatrice Landovské, dcery herce a disidenta Pavla Landovského. Její rodiče jsou tady ne vždy vykreslené v dobrém světle. Smutný humor, při kterém jsem se pobavila i podivila nad příliš nekonvenční výchovou. Mnohdy jsem Betynu až skoro litovala.
Kouzlo autobiografií či biografií spočívá především v tom, že život každého z nás je neopakovatelný. Okénko do života rodiny Landovský je sice jen pootevřené, ale zato jde o sdílení, které nic nepředstírá a na nic si nehraje. Za mě jde o příběh podaný s nadhledem, vtipem, autenticky a přitom poměrně příjemným čtenářským stylem. I když rozhodně nepůjde o knihu pro každého. Přesto si ale myslím, že i kdyby přínos knihy byl pouze v tom, že čtenářům, v navozené atmosféře vzpomínání, připomene jejich vlastní šťastné okamžiky dětství, tak to za to stojí.
Co říci závěrem, snad jen: „Jo, od Beatrice Landovské, to bych si to nechal rád převyprávět.“
Bylo to vtipné čtení, opravdu některé kapitoly jsem předčítala manželovi nahlas - a to není u nás absolutně zvykem. I když to "šťastné dětství" vlastně moc šťastné nebylo, a pokud ano tak hlavně zásluhou babiček a dědečků z obou stran. Kromě tatínka Pavla, který se v rodině moc nevyskytoval, také maminka byla dobrodružného ražení a o děti si moc starostí nepřipouštěla. Nevím, jak by se zachovala, kdyby nebylo prarodičů.... Např. na rok se odstěhovala jen s mladší dcerou, aby mohla být u koní.
Některé pasáže už tak čtivé nebyly, ale rozhodně kniha stojí za přečtení.
Vcelku milé počteníčko, které z průměru vytahují slavné osobnosti, o nichž se zde letem světem a trochu hrdě píše. O dosti svérázných rodičích Landovské se mnoho nedozvíme, Betynu vychovávaly především prarodiče. O sestře také nepíše nic moc osobnějšího, jen je zde například stroze uvedeno, že spolu někam jely, vše bez hlubších charakteristik. Autorka chtěla či patrně měla neprozrazovat mnoho a tak se pluje spíše po povrchu (zmiňuje se například o tom, koho ze slavných umělců rodina Landovská navštívila a například co tam holčičky dostaly za dárek). Autobiografická kniha pak nejde a asi ani nemůže jít do hloubky, nicméně věřím, že mnohé čtenáře i tak potěší.
Zprvu trochu kostrbaté vyjadřování, musela jsem se párkrát vrátit, abych pochopila souvětí. Ale zvykla jsem si. Příběh je autentický, kniha má atmosféru a po přečtení mi bylo po ní docela smutno. Nebyla to ztráta času, naopak. Díky.
Poslouchala jsem audio v podání paní Slavíkové, skvělé.
Zdánlivě vtipné vzpomínky na dětství vypráví dcera Pavla Landovského.
Taky jsem knížku vyslechla v podání pani Slavíkové a celkem se mi líbila. Rodinné zážitky jsou hodně ovlivněný i dobou ve které se odehrávají. Myslím, že dominantní byli oba rodiče holčiček, tak asi bylo často ,,veselo,,
Opět vyslechnutá kniha, nádhera. Přednes Zuzany Slavíkové mi velmi konvenoval. Čím hůř vidím, tím raději poslouchám. Paní Landovská můj ročník, vzpomínky na vzdělávací proces po příjezdu bratrských armád, mladší školní věk normalizace, puberta po Chartě...
Knížka se mi moc líbila. Je to drsné dětství, když máte tátu Landovského a maminka si s ním v ničem nezadá. Je vidno, že dítě snese daleko víc, než si myslíme :-)
Legrace... a zase to jenom potvrzuje moji teorii že šťastné dětství neexistuje a dnešní rodiče si neuvědomují že život je drsný tak by si to měli děti uvědomit už v dětství protože potom ten život dost často nezvládnou protože je na něj nikdo nepřipravil
Autorovy další knížky
| 2019 |  Nikdy není pozdě na šťastné dětství |
| 2013 | U nás ve sklepě - Antologie poesie druhé generace undergroundu |
| 2018 |  A stejně tančím v rytmu bosém |
Zatím jsem nepotkala nikoho, kdo by o svém dětství řekl, že bylo šťastné a idylické. Spíš všichni vzpomínají na ústrky, křivdy a nespravedlnosti. Většina z nás ale asi může děkovat osudu, že jsme neprožili dětství v rodině Landovských. Přes autorčin sympatický pokus o nadhled a humor mi z toho šla hrůza po zádech. Rozhodně stojí za přečtení.