Život v ilegalitě

recenze

Pravdivých příběhů vycházejících z úst a pamětí přeživších holocaust jsem přečetla mnoho, ale žádný z nich se nepodobal tomu, který se v mých rukách ocitl jako prozatím poslední. Přežila jsem Hitlera byla úplně jiným příběhem, protože jsem poprvé měla možnost přečíst si osobní zpověď ženy, Židovky Marie, která se rozhodla přežít hrůzy druhé světové války v ilegalitě. Díky své vychytralosti a lsti unikla 22. června 1942 gestapu a od té doby žila jako jedna z mnoha “neviditelných“, přímo v Berlíně.

“Pochopila jsem a máš úplnou pravdu. Natoč ten film ty. Ty z nás všech budeš jediná, která přežije. Ruth a já ne.”

Marie Jalowiczová se narodila v roce 1922 jako jediné dítě svých rodičů (ti vyrostli v Berlíně). Její otec Hermann působil jako advokát a matka Betti jako jeho asistentka. Žili si svými poklidnými životy, dokud se Berlín a následně i celá Evropa nezačali měnit k horšímu. Navíc roku 1938 Betti zemřela na rakovinu. Od té doby se Marie se svým otcem stěhovala z místa na místo.

O tři roky později následoval svou ženu i Hermann, takže Marie zůstala na vše sama. Nechala se propustit z nucených prací pro Siemens a díky své vychytralosti a bystrosti jí z pracovního úřadu přestali kontaktovat. A když kolem sebe viděla, jak všichni její známí, přátelé a vzdálenější rodiny dostávají informace ohledně transportů, rozhodla se zmizet a přestat existovat…

Kniha se stává z převyprávění Mariina dětství a detailnějšího vyprávění tří let, kdy se snažila žít v ilegalitě. Dalo by se říct, že tři roky nejsou v životě člověka dlouhou dobou. Ale tři roky ukrývání se během druhé světové války, kdy člověku kdykoliv hrozí prozrazení a následný transport a jistá smrt, to už je něco jiného. Přišlo mi až k nevíře, co všechno za dobu svého skrývání musela Marie prožít a podstoupit. Každých čtrnáct dní se musela stěhovat na jiné místo; k neznámému člověku, kterému musela svěřit do rukou její život a věřit mu, že jí nezradí a nenahlásí na gestapo. Dokonce se chtěla několikrát i fingovaně vdát a uprchnout ze země.

Z Mariina vyprávění čiší snad z každé věty touha přežít za každou cenu. Mně přirostla k srdci, i když v několika situacích jsem nechápala její prostoduchost a to, jak svůj osud přijímá s jistou dávky lhostejnosti. Samozřejmě je ale zcela jasné, že lhostejnost byla v tuto dobu každodenní součástí životů nejen Židů, ale všech, kteří se skrývali a jejichž známí a příbuzní byli povoláni do transportů. Obdivuji všechny, kteří v této hrůzné době žili a kteří pomáhali ostatním přežít a pomoci jim dočkat se konce války, který se však musel zdát v nedohlednu díky všem poplašným a ukvapeným zprávám, které k nim přicházeli.

Nebýt Hermanna Simona, Mariina syna, zůstal by tento příběh (jako mnoho dalších) zapomenut. Marie o své minulosti se svým synem mluvit nechtěla, ale protože se z něho stal historik, přece jen se nakonec nechala umluvit k otevřenosti. Díky tomu vzniklo 77 namluvených kazet; vše Marie vyprávěla chronologicky tak, jak se to postupně událo. Měla úžasnou paměť na sebemenší detaily. Svůj životní příběh Hermannovi dovyprávěla 7. září 1998, kdy už se nacházela v nemocnici, ve které pak pár dní na to, 16. září 1998 zemřela. Rozsáhlý přepis pak následně převedla do podoby textu spisovatelka a novinářka Irene Stratenwerthová, s níž Hermann několik let spolupracoval. Kniha s Mariinými životními vzpomínkami byla vydána posmrtně. Sám Hermann o knize řekl: „Matčin hlas slyším z každého řádku textu.“

Na přebal knihy byla použita fotka šestileté Marie z roku 1928, kdy navštěvovala první třídu. Tou dobou měla celý život prakticky před sebou, mohla snít o čemkoliv si přála, mohla být kýmkoliv chtěla být, mohla se učit a vzdělávat. V tu dobu ještě nevěděla, že o pár let později nebude mít nic z toho všeho, co doposud znala. Že jí pak zbude jen jediná věc - čekání na konec války, na osvobození…

Tato kniha se mi četla poměrně těžce - byla plná faktů, dat a jmen. Musela jsem si dělat poznámky, abych byla v obraze a i přesto jsem některé pasáže musela číst několikrát. Přínosným mi byl jmenný rejstřík, který se nachází na konci knihy. Škoda však, že jsem ho objevila až při dočítání. Příběh o Židovce „žijící“ v ilegalitě by si měl přečíst každý, koho zajímá téma druhé světové války a vyprávění těch, kteří měli štěstí v neštěstí.

Komentáře (0)