Život po tobě

recenze

Uběhl rok a půl od Willovy smrti a Louisa se s ní stále ještě nevyrovnala. Snažila se dělat vše to, co jí Will napsal v dopise, ale pravda je, že ji nic úplně nenaplňuje, nedokáže se tolik nadchnout, vše jí připadá šedivé a její život je snad ještě nudnější než dřív. Trochu vzrušení přijde po jejím nešťastném pádu ze střechy, o kterém jí někteří rodinní členové nevěří, že šlo jen o nehodu a Louisa začne chodit do terapeutické skupiny. V sanitce se taky setkala se záchranářem Samem, který by jí mohl podat záchranné lano, aby se konečně odprostila od Willa. Ale opravdu zásadní změna v jejím životě nastane teprve tehdy, kdy jí na dveře zaklepe šestnáctiletá Lily - Willova dcera, o které nikdo nevěděl a která by ráda poznala otcovu rodinu. Louisa rázem zjišťuje, že se Lily podobá svému otci zejména tím, že ani ona nemá úplně růžový život. A s tím se jí bude Louisa pokoušet pomoci, stejně jako s poznáváním rodiny, zatímco si začne trochu slepovat střepy svého života a pokoušet se porozumět sobě a Samovi.

Abych byla naprosto upřímná, na Život po tobě jsem se neskutečně těšila a zároveň jsem byla plná obav. Co když mi kniha úplně zkazí dojem z prvního dílu? Co když se Louisa vydala na cestu, jakou bych pro si pro ni nepředstavila ani ve snu? A co když příběh bez Willa už prostě bude úplně o ničem? No, můžu vás uklidnit, že alespoň u mě se naštěstí žádná z těchto předtuch nevyplnila, knihu jsem opět nebyla schopna odložit a doslova ji zhltla.

Z Louisy plné energie se stala trošku šedá myška, což je ovšem pochopitelné. Celou knihu jsem ji obdivovala za to, jak zvládá vše, co se jí postaví do života, přestože se se smrtí Willa stále ještě úplně nevyrovnala. Ale v průběhu knihy ji všechny události zase posunou o kus dál a Louisa udělá velký pokrok. Pomůžou jí k tomu především Lily a Sam. Sama jsem nejdřív absolutně nechtěla tolerovat, ale ne proto, že by mi byl nesympatický, zkrátka proto, že pro mě je Will prostě nenahraditelný. Ale hrozně jsem si přála, aby Louisa zase našla své štěstí a vypadalo to, že se Samem by se to mohlo podařit, takže jsem si ho nakonec i oblíbila.

A Lily? No, u nápadu s nově nalezenou dcerou jsem si nejdřív nebyla úplně jistá, ale nakonec mi to přišlo jako skvělý nápad. Lily jsem naprosto nesnášela a zároveň ji hrozně zbožňovala. No, říkám, že je jako její otec. Být Louisou, tak už jí fakt vlepím pár facek. Ale vzhledem k tomu, jak se později ukázal její nelehký život, bych to asi pominula. Všichni máme těžké dospívání a co teprve holka, o kterou se její matka nijak zvlášť nezajímá, nemá moc kamarádů a její nepoznaný otec je mrtvý. Moc mě bavilo, jak si Louisa všímala Lilyiných podobností s Willem, jak si k ní postupně nacházela cestu a pomáhala jí s její vlastní cestou.

Jojo Moyes mě v knize několikrát překvapila. Překvapila mě realitou Lilyina života (a samozřejmě už samotnou Lily), několika akcemi, které bych rozhodně neočekávala a samotným průběhem knihy. Mohli jsme taky trochu hlouběji zabrousit do Louisiiny rodiny, pozorovat náhlou proměnu její matky, problémy mezi matkou a otcem a samozřejmě na scéně nechyběla ani Louisiina sestra Trina. Další věc, co mě hodně bavily, byly schůzky terapeutické skupiny, především tedy její členové, kteří samozřejmě neměli lehké osudy, ale dokázali mě pokaždé rozesmát. A to fakt hodně.

Už jsem se zmiňovala, že Než jsem tě poznala považuju za jednu z nejlepších knih (a vlastně i film), jaké jsem kdy četla a že pokračování jsem se docela bála. Nyní můžu s čistým srdcem prohlásit, že Život po tobě jsem si užila skoro stejně jako první díl (chápejte, Než jsem tě poznala je prostě nepřekonatelný), měla jsem ohromnou radost ze znovushledání se starými známými postavami a ty nové jsem jen a jen uvítala. Kniha rozhodně neztratila tu eleganci, humor a dokonalou nedokonalost, kterou mě dostal i první díl a jsem neskonale vděčná za to, že vím, jakým směrem se život Louisy ubírá.

Komentáře (0)