Život dává, život i bere

recenze

Barva mléka, románová drobotina, která na nás už svým názvem dýchá lehkou prozaičností. Další z těch románů, který nám v hlavě zůstane i delší dobu po dočtení. Ačkoliv je to knižní jednohubka, se kterou nestrávíme dlouhou dobu, tak v nás něco zanechá. Tento román napsala britská prozaička a dramatička Nell Leyshonová. Jedná se o její třetí román, ale u nás je prvním vydaným dílem této spisovatelky.

Když nám bylo sladkých patnáct let, většina z nás si užívala okamžiky bezstarostného dospívání s problémy, které k tomuto věku neodmyslitelně patří. Ale Mary, patnáctileté děvče, které se naučilo číst a psát, a která je na to patřičně hrdá, nám vypráví svůj nepříliš dlouhý příběh plný dramatických zvratů. Ale prostě nám musí povědět, popravdě, jak to s ní vlastně bylo a je.

Nacházíme se v roce 1831. Mary žije na statku společně se svými třemi sestrami, flegmatickou matkou, milujícím dědečkem a terorizujícím otcem. Každé ráno všechny čtyři sestry vstávají časně a jdou pracovat. Je zapotřebí obstarat zvířata, podělat něco na poli, prostě dělat práci, která spíše náleží mužům. Ale protože jejich rodičům štěstí nepřálo a syn jim nebyl dopřán, tak musí všechnu těžkou dřinu zastat děvčata, která dřou jako koně. A běda tomu, kdo by se pokoušel vzdorovat nebo koho by otec uviděl lenošit, to pak přichází na řadu násilí.

Mary je nejmladší ze sester, je drobnější postavy a její vlasy mají barvu mléka. Celý její příběh, který nám potřebuje povědět, začal o rok dříve, roku 1830. To se dozvíme, proč je Mary taková jako je. Barva mléka je rozdělena na čtyři roční období, přičemž se dvakrát ocitneme v jarním období.

V létě je Mary donucena odejít ze statku do rodiny vikáře Grahama, kde má zůstat jako pomocnice po boku paní Grahamové, která je nemocná. Mary se ani za mák nechce opustit rodinu, hlavně svého milovaného dědečka, který jediný ví, jak se cítí a který je její spřízněnou duší v jejím zuboženém mládí. Jinak po ní neštěkne ani pes. Maryin otec je rád, že z toho kápnou nějaké peníze, její práci přece rozdělí mezi zbylé tři sestry.

Na podzim se Maryin život obrátí vzhůru nohama. Stane se spousta věcí, které ovlivní nejen jí samotnou, ale i její okolí. Stále zůstává v domě Grahamových a pan Graham se nabídne, že jí naučí číst a psát. Svůj slib splní, ale začne prahnout po větším vděku a po nějaké odměně za to, že se Mary takto dobrovolně angažuje.

No a když přijde zima, nenapadne sníh pouze za okny. Mráz nezebe pouze venku za oknem, ale i uvnitř Mary. Mary už chce mít prostě od všeho svatý pokoj a začít normálně žít.

No a během dalšího jara se dozvíme, zda-li se jí to po čem toužila, splní a zda-li má naději v lepší, růžové, zítřky.

Barva mléka mě okouzlila. Někteří čtenáři budou mít určitě problém se psaným stylem této románové drobotiny - je totiž napsána pouze malými písmenky a není zde užita diakritika tam, kde bychom jí za normálních okolností čekaly. Čárky jsou užity pouze v případě, že se jedná o přímou řeč. Co se týče jazyka, Leyshonová se s tím vůbec nepáře. Mary si nehraje na něco, co není, ale mluví prostě tak, jak jí pusa narostla. Nalezneme zde i vulgarismy, protože Mary prostě musí říct všechno bez obalu. Prostě tak jak to je.

Leyshonová nás seznamuje nejen s historií, ale snaží se nám podat obrázek temných stránek našich životů. Všechny špatnosti, extrémy lidských povah, rozpadající se rodiny. To vše v jejím románu není tabu.

Nečekala jsem, že tento román, se kterým jsem strávila příjemnou večerní hodinku, bude takto dobrý a čtivý. Nejenže se mi líbil styl, jakým je napsán, ale líbil se mi celkový příběh, který nám nejen o Mary vypoví více než dost, i přesto, že se jedná o útlou knížku.

Nakladatelství: Albatros Plus
Rok vydání: 2014
Počet stran: 176
Překlad: Tereza Límanová

Barva mléka je drobný literární skvost těžící z nejlepší tradice anglického realistického románu. Mary, jejíž vlasy mají barvu mléka, je svéhlavá a prostořeká patnáctiletá dívka, jež tráví dny tvrdou prací na rodném statku. Úmorná... více

Komentáře (0)