Všechny barvy Lašska

recenze

Sbírka Domovní schůze je na první pohled typická zejména svou formální různorodostí. Šatánková projevila ve své "pražské" sbírce nebývalou básnickou mnohotvárnost, což je v kontextu dnešních literátů tíhnoucích ke specifickým programům či stylům poměrně unikátní. Autorku tak nemůžeme charakterizovat ani jako poetičku všedního dne, ani jako autentickou přírodní lyričku. Z každého je v Domovní schůzi něco.

Jak poznamenává Mirek Kovářík v doslovu sbírky, Domovní schůze je možná určitým básnickým deníkem a já bych doplnil, že autorka v tomto deníku experimentuje s různými formami práce se slovem. Vedle sebe tak můžeme objevit verše líznuté regionální poetikou, miniaturistické haiku, čistě reflexivní skácelovské variace i bondyovsky primitivní undergroundové říkanky.

Široký básnický rozmach je však ve svém důsledku zároveň nejviditelnějším nešvarem, který čtenáře může v rámci interpretace znejistit. Co je vlastně červenou nití autorčina básnického jazyka? napadá nejednoho během četby. Je to snad jakási autorská nejistota, co nutí autorku skákat od lyriky k epice? Nebo se sbírka snaží zachytit určitý průřez tvorbou? Jakou roli ale v tom případě hraje kompozice? Je náhodná?

Ano, s podobnými vnitřními úvahami čtenáře autorka jistě počítá a nejen obsahová, ale i formální nedořečenost činí sbírku zajímavou, čtivou a kvalitní. Jde však o exkurs do čtyřletého období autorčiny tvorby - a v takto široce vymezeném prostoru bylo určitě možné vybrat jednotlivé básně tak, aby z nich lépe vyzařovala vzájemná logika.

Komentáře (0)