Ten nahoře to tak zařídil

recenze

Moudré z nebe (2015) 4 z 5

/ monushka

Tento týden mám náročnější, tak jsem vděčná za jakékoliv knižní rozptýlení ve formě oddychového čtení, u kterého nemusím přemýšlet a mohu alespoň na chvíli vypnout. Díky tomu padl můj zrak na útlou knížečku Moudré z nebe. Autorem je český spisovatel Richard Skolek, který už několik knih vydal, takže se zcela jistě nejedná o nováčka na české literární scéně.

Moudré z nebe vyšlo letošní rok ve druhém vydání. První vydání knihy bylo vydáno v roce 2015 nakladatelstvím Backstage Books, které knize dalo nejen takový dosti nevzhledný formát a měkké desky, ale i obálku, která není moc hezká na pohled. Osobně jsem si nejprve myslela, že se jedná o nějakou propagační brožurku a ne o knihu. Oproti tomu vydání druhé, které letos vyšlo v nakladatelství XYZ, je vázané, ve formátu takovém akorát a díky tomu má i kniha více stran a ilustrací. A i obálka novějšího vydání lépe koresponduje s obsahem knihy a je hezčí než u prvního vydání.

No tak vlastně, když nad tím tak přemýšlím, tak ještě nějaký dobrý příbuzný mám, ale když už teda někdo umřít musí, tak by bylo fajn, kdyby se to střídalo, jednou někdo fajn a jednou někdo, koho nikdo nemá rád, bylo by to takový férovější... (str. 96)

Přesně takovou knihu jsem potřebovala! Díky Richardově knize, která je psána formou nepravidelných deníkových zápisků mapujících pět let (1992 - 1997) v životě chlapce Richarda, jsem se od srdce zasmála. Nejen z toho důvodu, že o psaní deníčku bych mohla něco navyprávět. V době svého dětství a dospívání jsem se o to pokoušela snad milionkrát a pokaždé jsem ani ne po týdnu pravidelného psaní přestala psát (vždycky jsem záviděla těm, kteří dokázali nepřestat), ale i proto, že ještě pořád mám obavu z toho, že když jsem na balkoně, tak se balkon utrhne. A to bydlím ve čtvrtém patře, a ne v sedmém jako Richard.

Hodně jsem při čtení zavzpomínala na své dětství, protože mi přišlo jako kdyby Richard vyprávěl nejen své zážitky, ale i mé. Máme jich mnoho společných, ne jen starost o utržení balkonu, nejen podobný věk, ale i to, že v dětství jsem byla stejně jako on tlustá, ráda jsem jedla (to mi zůstalo dodnes), i když já ve škole nepatřila mezi tu chytrou elitu. A myslím si, že proto jsem nechodila ani do sportovní třídy, ani do anglické, ani matematické, ale do obyčejné třídy bez jakéhokoliv přívlastku. A proto jsem se ani při přechodu na druhý stupeň do té sportovní třídy nedostala. Ale k něčemu jsem za těch několik let, co po světě chodím, dospěla, v současnosti si bez sportu neumím představit svůj život. Takže u mě zůstalo už jen u toho faktu, že strašně ráda jím.

Chlapec Richard by byl ve skutečném životě mým kamarádem, rozuměli bychom si. Stejně jako on jsem mluvila v dětství dost nespisovně, všude jsem cpala protetické V, které je v knize u každého slova, kde se dá nacpat a kde přitom nemá vůbec co dělat. Myslím si, že Richard se to stejně jako já plynoucími léty skoro odnaučil. Sem tam mi to ujede i dnes, naposledy, když jsem myla za asistenčního rozhovoru se starší dcerou VOKNA (rozumějte tomu tak, že zatímco já šplhala po výškách jako VOPICE, VONA se mi snažila udělat díru do hlavy svým nepřestávajícím monologem). Všechny postavy v knize jsou uvěřitelné, jedná se převážně o Richardovu rodinu, spolužáky a kamaráda Honzu.

Před čím musím před autorem pokleknout, jsou neuvěřitelně dlouhá souvětí.Když píši recenzi, dělám si poznámky průběžně během čtení. Hned s úvodem knihy jsem si zapsala, že v úvodní kapitole autor napsal souvětí čítající skoro patnáct řádků! No a když jsem přejela očima na první zápisek, z roku 1992, musela jsem svou původní poznámku zase škrtnout, protože takováto souvětí jsou v celé knize. Klobouk dolů předtím, že se v nich autor neztratil a že pořád Richard jel tu svou bez toho, aniž by vyprávění nějak přestalo dávat smysl. Díky tomu je kniha důvěryhodná.

Jednu hvězdičku však z hodnocení musím ubrat, a to z toho důvodu, že na mě byla kniha moc krátká. Sice se říká, že v nejlepším se má přestat, ale já se smíchu dostatečně nenabažila a chtěla jsem se smát a bavit dál. S touto knihou mám sice smůlu, ale chtěla bych si časem přečíst i ostatní autorovy vydané knihy, protože by mě zajímalo, jak se umí zhostit těch dospělejších úloh a rolí, když role chlapce mu jde naprosto bravurně.

Měla jsem tu možnost zeptat se samotného autora na pár otázek, a to bych prostě nebyla já, abych toho nevyužila.?

Kdo Vám byl pro knihu inspirací, byl jste to Vy sám a Vaše dětství?
Kniha je částečně autobiografická, ale zároveň je tam i díl fikce. Myslím, že u tohoto žánru pomůže, když se autor v některých věcech inspiruje tím, co se mu opravdu stalo (některé věci se zkrátka vymyslet nedají). Také je ale potřeba vybrat jen to zajímavé a případně to nějak „dramaturgicky“ upravit, nelze jen zapisovat skutečnost.

Zajímalo by mě, zda-li postava strýce Budlibáka je inspirována skutečnou postavou.
Strýc Budlibák je jediná postava, která je zcela fiktivní.

Proč jste zvolil zrovna formu deníku?
Nechtěl jsem knihu napsat „klasicky“, mít tam dlouhé popisy a podobně. Naopak jsem se snažil, aby kniha co nejvěrněji zachycovala mentální postupy dětí a to, jak obvykle mluví. Proto ta dlouhá souvětí a nespisovný jazyk, proto deníková forma. Ten správný „tón“ jsem hledal velice dlouho, trvalo mi to téměř dva roky, pak už to ale šlo rychle – vlastní psaní potom zabralo necelé dva měsíce.

Proč deník odkrývá pouze pět let v životě Richarda?
Nechtěl jsem se dostat do puberty, kde by se způsob psaní musel nutně změnit, a přestup na jinou školu (a velká obměna kamarádů) byl logický bod, kde se kniha dala zakončit.

Budete s Moudrým z nebe pořádat autorská čtení?
S Moudrým z nebe už jich proběhlo hodně a další teď neplánuji.

Plánujete nějaké pokračování deníku, takovou dospělejší verzi Richarda?
Určitě ne, mám v plánu spoustu jiných knih a pokračování mě neláká.

Neusilujete o znovu vydání některých Vašich dříve vydaných knih?
V tuto chvíli ne, další vydání se prosazují ještě hůř než nové rukopisy a nemyslím, že by za to některá z předchozích knih stála. U Moudrého z nebe nastala zvláštní situace ve vztahu k nakladateli a z ohlasů jsem měl dojem, že by kniha mohla oslovit větší počet čtenářů, a tak jsem to zkusil, ale je to v tomto směru výjimka.