Svět bez barev

recenze

Troufám si říct, že Dárce je něco úplně jiného, než co se vám obvykle dostane do rukou. Je to jiný. Zvláštní. Má to myšlenku, která strčí do kapsy spoustu jiných autorů, kteří se do svých YA a NA knih snažili narvat hloubku. Ačkoliv je pravda, že to s takovými knihami vlastně vůbec srovnávat nemůžu, protože jak jsem řekla – tohle je něco úplně jiného.

Hádám, že mnoho z vás někdy zažili situaci, kdy vás děsilo něco odlišeného. V historii lidstva jsou o tom také patrné důkazy, třeba když byly různé problémy kvůli rasismu a povyšování jedné rasy nad druhou, popřípadě třeba problémy mezi vyznavači různých náboženství a spoustu dalšího. Právě tomuhle všemu se svět, ve kterém žije Jonas, snažil vyhnout. Životy lidí jsou přesně řízeny a mají řád. Lidé jsou jedni jako druzí a žijí podobným způsobem života. Jejich životy mají pevný řád. Lidé nemají možnost volby a jsou spokojeni. Neexistuje hlad, bolest, natož nějaké války. Inu, na první pohled poměrně idylka, že? No, hádám, že většině z vás je už od začátku jasné, že to je jen iluze, že realita je jiná a zas taková idylka to vlastně není.

Je tu totiž jeden člověk, který je na tom jinak. Příjemce paměti, který uchovává všechny vzpomínky na minulost. Jediný člověk, který kdy doopravdy cítil a jediný člověk, který zná věci, které by ostatní ani nenapadly. Vzpomínky, které jsou krásné, ale i bolestivé. Vzpomínky spousty generací. Tenhle člověk není šťastný. Jak by také mohl, když zná tolik věcí, které nikdo nezná, když o nich nesmí s nikým mluvit?

A pak je tu Jonas. Jonas byl vyvolený, aby se stal novým Příjemcem paměti. Setkává se tedy s tím starým, nyní Dárcem, který mu postupně předává jednu vzpomínku za druhou, a povídají si o tom všem. Jonas postupně zjišťuje, že věci jsou jinak, než se zdají být a najednou nechápe, nechce a nemůže žít život, jaký do té doby žil. Zjišťuje totiž, že ono úžasné bezpečí, mír a štěstí, stojí až moc. Stojí to totiž veškeré emoce a možnosti volby.

Svět, který Lois stvořila je zkrátka pozoruhodný. Není špatný, ale není to ono. Těžko život v něm nazývat skutečným životem.

K lidem, vyjma Jonase a Dárce, které v knize potkávat, si jednoduše nemůžete vytvořit vztah. Nemáte si o nich co myslet. Protože působí… uměle, prázdně. Nepřijdou mi jako skuteční lidé. Ale to není autorčina chyba, to je záměr. Záměr, který se autorce vydařil.

Nedokážu popsat, jak je ta kniha napsána. I tohle mi přijde jiné. Zprvu umělé a prosté, stejně jako byl zprvu Jonas, ale postupem času emotivnější a barvitější. Každopádně je to vážně dobře podané a čte se to skvěle. Právě to je jedna z věcí, co dělá tuhle knihu tak jinou a výjimečnou. Protože i v tomhle se to celé bezchybně odráží.

Na knize je pozoruhodné i to, že se tam vlastně po celou dobu nic moc neděje. Žádné cosi, k čemu by to celou dobu směřovalo. Není to kniha nabitá akcí a dobrodružstvím. Je to kniha o životě a neživotě lidí a Jonase. O jeho snaze pochopit a vypořádat se se vším, co se dozvídá. Neříkám, že to nemá dějovou linku. Svým způsobem má a nebojte – nějaké trochu akčnější zápletky se nakonec dočkáte také.

Tahle kniha si jednoduše po celou dobu ve všech směrech jede to svoje a prostupuje jí celá ta myšlenka. Konec příběhu tak není výjimkou. Je tedy pravda, že autorčin záměr by mi pravděpodobně nedošel, kdybych nečetla její proslov, který je na posledních čtrnácti stranách.

Zkrátka a dobře, nejsem si úplně jistá, co o tomhle díle říct. Je jiný. Je výjimečný. Je hustý. Je silný. Myslím, že nic takovýho jsem nikdy nečetla. Je to jednoduše geniální a silný a miluju tu pointu. Kam se hrabou myšlenky z knih, jako jsou ty od Greena, Tím všechno začíná anebo třeba Ten, kdo stojí v koutě a to že ty myšlenky miluju. Nejde to srovnávat, každý je o něčem jinym, ale stejně. Tohle je asi strašný protiřečení a asi spousta z vás tohle nepochopí, nedovedu to vysvětlit. Tak to neřešte. Nesejde na tom. Prostě si to přečtěte.

Komentáře (0)