Probouzení k hlubšímu vnímání života

recenze

Novinář Respektu Petr Třešňák se svou manželkou Petrou Třešňákovou stará o tři dcery. Nejmladší z nich, Dorotka, je postižená autismem ve spojení s mentální retardací. A právě o životě s ní vyprávějí manželé Třešňákovi v této knize. V jejich citlivém dvojhlasu, odděleném barvami stran, jsou zcela otevření a odhalují nám velice poctivě, co prožívali a prožívají.
Takhle popisuje Petr Třešňák stručně, co pro ně znamenaly Dorotčiny záchvaty zuřivosti a sebepoškozování:
A ta naše zkušenost se dala popsat jednoduchým obrazem. Ocitli jsme se v hmoždíři, v němž naše radosti, touhy, klid, osobnost, zkrátka cokoli si vzpomenete, roztloukal nelítostný buchar záhadné nemoci. Nevěděli jsme kam uniknout, kladivo si nás vždycky znovu našlo.
Záchvaty přicházely kdykoli s děsivou nepředvídatelností. Uprostřed noci. Nad ránem. Zvuky úderů nás probouzely ze snu. Přicházely v autě. Na nákupu. Na procházce. U lékaře. Cestou do speciální školky, kam Dorotka začala chodit. Znemožnily nám účastnit se aktivit s přáteli, vygumovali naše jména ze seznamu společných dovolených, výletů k vodě nebo mikulášských besídek. A každá další rána prohlubovala traumatickou stopu v našem těle, každé další noční probuzení surově připomínalo, co mysl toužila zapomenout. Totiž že v našem životě nezůstala jiná jistota než ta, že žádná neexistuje.
Její záchvaty nás zamykaly doma v bytě, který se s horšící se Dorotčinou duševní nepohodou a krásně rezonující podlahou proměnil ve výkonný reproduktor šílenství. Soused ze spodní partaje nejprve běsnil a pak se odstěhoval. Jiná sousedka nás laskavě upozornila, že se v domě šušká, že dítě týráme.
I Dorotka, s jejímiž problémy si moderní česká medicína ani školství neví příliš rady, a ani manželé Třešňákovi dosud nenašli nějakou jednoznačnou cestu, jak s ní žít plnohodnotným životem pro sebe i pro ni, však může být pro někoho zdrojem radosti a obohacení:
A tak se mě v oněch dramatických časech, kdy jsme každé dopoledne trnuli, jestli nezazvoní telefon a škola nám neoznámí, že to prostě dál nejde, jednou jen tak bez okolků zeptala: Vadilo by vám, kdybych si vzala Dorotku na víkend k nám domů? Máme zahrádku a rodinný domek, je nás v rodině dost a užili bychom si to spolu.
Když mi Jana tu otázku položila, málem jsem upadla. V jedné chvíli otočila perspektivu našeho vyloučení naruby a nebyl v tom ani náznak sebeobětování, jen autentický zájem. První Dorotčin odjezd jsme prožívali s obavou, že Janina rodina záhy pochopí, že to byl omyl, a z nabídky se brzy vykroutí. Nedůvěra vězela zadřená hluboko pod kůží.
Ale Jana se v neděli večer tvářila jakoby nic a s diářem v ruce chtěla domluvit další termín. Když nám po pár měsících poslala fotku z kina, kam jsme si s naší dcerou v předtuše možné katastrofy nikdy netroufli, pochopili jsme, že náš odpočinek není jediným přínosem téhle spolupráce. Dorotka získává nové zkušenosti, čerpá z energie lidí, kteří ji nevnímají prizmatem rodičovské úzkosti. Je to už pár let a občas se Jany ptám, proč to vlastně dělá a zda ji Dorotčina náročnost neobtěžuje nebo nevyčerpává. S klidným úsměvem mi odpovídá: Ale kdepak. My si to spolu užíváme.
Dorotka se zázračně neuzdravila a ani manželé Třešňákovi nenašli nějakou zázračnou cestu, jak s jejím postižením nakládat. Nakonec dospěli spíš ke smíření se současným stavem a paradoxně i k poznání, že zvuky jejích záchvatů mohou všechny kolem probouzet k hlubšímu vnímání a prožívání života:
Nízkofunkční autismus, ten rozvratný, bolestný a znesvobodňující element, stimuloval některé aspekty našeho vývoje, které by jinak zůstávaly zakrnělé. Ovlivňoval širší pole kolem nás, jako by k jeho podstatě patřilo probouzet komunitu v soustředných kruzích. A ono probouzení mělo stejně tak podobu traumatizujících zvuků Dorotčiných ran jako metaforického probouzení k hlubšímu vnímání života, které zahrnuje celou realitu a nic z ní nevylučuje.
Tuhle dvojjazyčnost nejsilněji vnímám u našich dvou starších dcer, Johanky a Terezky. Když je Petra po našem seznámení poprvé přivedla do společného života, bylo jim dva a pět let. Dorotka k nám přibyla po dalších pěti, takže když se naplno projevily její autistické potíže, bylo prostřední Terezce ani ne devět. Je typické, že pozornost rodičů se v takové situaci soustředí na nemocného potomka a ty ostatní chtě nechtě zanedbává. Sourozenci jsou asi nejpřehlíženějším článkem řetězce vztahů kolem dítěte s postižením.
Ve věku, kdy pocit vlastní hodnoty ještě čerpají především z rodičovské péče, jsou jejich primární jistoty otřesené, protože tatínek a maminka veškeré své kapacity obsadili někým jiným. Není na ně čas a logicky se tak objevuje rivalita vůči onomu privilegovanému sourozenci. Naše holky později vyprávěly, jaký cítily vztek, který ale nemohly vyjádřit a za nějž se styděly. Protože ona privilegovaná sestřička, která jim znemožnila naplnit běžné potřeby jejich zrání, byla zároveň i tou trpící, ubohou a bezmocnou, jež zasluhovala soucit.
Tato cesta však byla velice dobrodružná a stojí za to nechat se jimi na ni pozvat.
Problematiku dětí nebo lidí s postižením nijak zvlášť nevyhledávám ani nesleduju. Ke knize mě přivedlo loňské téma výzvy Kniha, jejíž postava má fyzickou indispozici a jsem za to čtenářské výzvě vděčná. Líčení manželů Třešňákových je opravdu strhující, jejich hlasy se tak krásně doplňují a zároveň je z celého textu tak cítit jak vzájemná bezpodmínečná láska obou manželů, tak i jejich láska ke všem jejich dcerám i s přiznáním mnoha chyb, které ve vztahu k nim i mezi sebou udělali, že se tato kniha pro mě stala jednou z nejlepších knih non-fiction, které jsem v posledních letech četla. Zkušenost rodiny Třešňákových je hluboce lidská, a může tedy inspirovat všechny - všichni se totiž potřebujeme probouzet k hlubšímu vnímání života.

Kniha manželů Třešňákových vypráví příběh výchovy dcery s autismem spojeným s mentální retardací a vážnými projevy chování. Není primárně svědectvím o autismu, ale spíše o hledání rovnováhy v extrémně náročné životní situaci a vni... více

Komentáře (0)