Příjemné, zábavné, prostě fajn

recenze

Jak už nám anotace napovídá, kniha je jakýmsi deníkovým ztvárněním příhod malého kluka jménem Richard. Prostřednictvím jednotlivých zápisků nám předkládá dle něj ty nejzajímavější události, které se mu v průběhu jeho života zatím stihly stát.

Deník začíná dvěma krátkými zápisky z roku 1992, kdy Ríša ještě chodil do školky. Následují roky 1993 až 1997 – školka povýšila na školu. Postupně se dozvídáme podrobnosti o chlapcově životě. Kromě spousty příbuzných, jako jsou babičky, dědečkové, prababičky, strýcové, tety a samozřejmě máma s tátou, poznáváme především samotného Richarda a jeho smýšlení. Upřímně, není jednoduché být tlustým dítětem, chodit do sportovní třídy plné blbců (tedy až na Martinku Jiřičkovou) a k tomu muset tancovat, plavat a bůhvíco ještě. Aneb jak na to, když svou ratolest chcete co nejlépe uzpůsobit k obrazu svému.

Mamku to zase jednou chytlo a říkala, že mám málo kamarádů, podle ní je to tím, že jsem tlustej a pomalej a na hřišti vždycky ve všem poslední, ale jinak že jsou všichni spolužáci blbější než já, a to že je prej hrozně špatná kombinace, paní učitelka jí vždycky říká, jak jsem hodný a slušný dítě, a mamka si myslí, že to asi bude i tím, tak se spolu domluvily, že mě pošlou za mamčiným kamarádem, co je psycholog (…)
(…) von potom mluvil docela dlouho s mamkou, ale mamka na doktory stejně nedá, i když to jsou její kamarádi, a řekla, že dobrý a že půjdem na zmrzlinu a že v nejhorším mám ségru (…)

Jak můžete zpozorovat, Richardovy příhody jsou vyprávěny velmi osobitým stylem. Krom toho, že zde hojně využívá obecné češtiny, tvoří také poměrně dlouhá souvětí. Krásně to evokuje aktivní a horlivou mysl dítěte, které by jen mluvilo a mluvilo – bez zastavení. Díky tomu v knize mnohdy narazíme na úryvky, které tvoří jakoby sled asociací, takže k sobě zdánlivě nepasují – to pak působí oním „plést páté přes deváté“. Ale nebojte se, k Apollinairovu Pásmu to má daleko. :-)

Pakliže si tedy zvyknete na tento neobvyklý styl, můžete se soustředit už jen na text. Díky chronologické kompozici a dělení na krátké kapitolky, to ubíhá celkem rychle a mnohdy i velmi vesele.

No když vo tom tak přemýšlím, tak jídlo je vlastně na těch výletech to nejlepší, a v tom je právě ta hrozná nevýhoda diáků, že tam třeba vidím, jak jím špekáčky, ale nemůžu je jíst a jenom to vidím, a to není nic moc.

Přiznám se, dokud jsem si Moudré z nebe nepřečetla, netušila jsem, do jaké míry se mi mé vlastní dětství zvládlo takříkajíc odcizit. Až určité pasáže mi připomněly, jaká jsem jako dítě vlastně byla, jak vypadalo smýšlení malé holčičky. A věřím, že by se to dalo vztáhnout nejen na mě, ale i na kteréhokoliv dospělého, který se ponoří mezi řádky. Vězte, že nejednou narazíte na pasáž, která vám z mlhy vyvede vaši vlastní vzpomínku. Přináší to takové lehce melancholické, ale zároveň moc hezké pocity. Takže to potom dopadá asi tak, že sedíte ve křesle uvelebení s knížkou, křeníte se na celé kolo a případní kolemjdoucí jen nechápavě přihlížejí – a zároveň hoří zvědavostí. :-)

Na závěr bych ráda dodala, že ačkoli Richard uvádí, ať to bereme s nadsázkou, tak chovat se ke mně moje okolí jen z pětiny tak, jako se chovalo k němu, asi mám ze svého vzhledu ještě teď hrozné mindráky. :-D Pana autora nicméně velmi chválím. Příjemná oddechovka, která po náročných dnech pohladí na duši.

Zdroj: Střípky příběhů

Komentáře (0)