Příběh plný emocí

recenze

Pokud máte rádi společenské romány mající schopnost emociálně zasáhnout čtenáře, zbystřete svou pozornost. V červnu byl nakladatelstvím Motto vydán román americké spisovatelky Emily Bleeker pojmenovaný Tajemství modrých dopisů. V tomto případě se nejedná o autorčinu prvotinu. Čeští čtenáři si totiž mohou vzpomenout na společenský román Ztroskotání vydaný v loňském roce.

Jak již název napovídá, během čtení se stanete svědkem událostí, které měly zůstat navždy zapomenuty. Autorka ve svém díle poodhalila svůj vnitřní svět během svého boje s velmi vzácnou formou rakoviny.

Příběh začíná v lednu v den pohřbu milované manželky a matky – Natalie, která statečně bojovala s rakovinou, s níž svůj nesnadný boj prohrála. Zanechala po sobě nešťastného Luka a tři děti ve věku od tří do čtrnácti let. Každý z nich se se ztrátou nejdůležitější osoby v jejich životech vyrovnává jinak. K velkému překvapení v ten samý den, kdy se vrátí z pohřbu, čeká na Luka modrá obálka adresovaná jemu a psaná rukopisem jeho zemřelé ženy. Jak je možné, že mu mrtvá manželka může poslat dopis?

Na přední straně uviděl jméno adresáta napsané černým psacím písmem: Luke. Velké L mělo nahoře i dole smyčku, K bylo šikmé a malé. Okamžitě poznal Nataliin rukopis. Skousl si jazyk a v očích ho znovu začaly pálit slzy.
Kde se to tady vzalo? Rozhlédl se, aby zjistil, jak se dopis od mrtvé manželky mohl ocitnou uprostřed předsíně, a očima se zastavil na mosazné záklopce v předních dveřích, kudy chodila ranní pošta. (Str. 14, 15)

Jak záhy zjistí, za prvním dopisem budou následovat další. Příběh pokrývá vyprávění od ledna do srpna, a za tu dobu přijde Lukovi velké množství psaní, která ho nejen podpoří v těžkých časech a dají mu sílu jít dál, ale zároveň mu některá vyrazí dech a změní pohled na ženu svého života. Mohla před ním Natalie skrývat nějaké tajemství? Vždyť spolu žili takových let a byl si jistý, že jí znal do sebemenšího detailu. Jak však s přibývajícími dopisy zjišťuje – nemůže si být jist skoro ničím.

Tajemství modrých dopisů je vykonstruováno na dobře zvoleném tématu. Už bylo dost příběhů s hroutícími se ženami v hlavní roli. V tomto případě zaujme charakter mladého muže a otce, Lukea, který se musí vyrovnat nejen se ztrátou ženy svého života, ale zároveň fungovat dál jako otec. Vzhledem k tomu je mu věnován největší vypravěčský prostor a můžete tak sledovat jeho psychickou a fyzickou proměnu. Jestli k dobrému, či špatnému musíte posoudit sami.

Román je vyprávěn vševědoucím vypravěčem minulého času. Obsahuje čtyřiatřicet kapitol rozdělených v osmi částech pojmenovaných po měsících v roce. Zajímavým faktem je střídání přítomnosti s minulostí, díky čemuž budete vědět vše potřebné k tomu, abyste si knihu mohli naplno užít.

Setkáte se s mnoha postavami, jejichž popisy a charaktery působí důvěryhodně a snadno si některé z nich oblíbíte a jejich osud vám nebude lhostejný. Očekávejte velké množství dialogů, které nejsou nikterak zbytečně zdlouhavé. Autorka vsadila na stručné věty, takže je vše přehledné a rozhodně se do ničeho nezamotáte.

Součástí jsou některé Nataliiny dopisy určené Lukeovi označené příslušným dnem a v textu zvýrazněné kurzívou pro lepší přehlednost. V nich je popisováno nejen její zdraví, ale i dobře míněné rady a doporučení, ale nechybí ani dech beroucí a neočekávané informace.

Příběh není vystavěn pouze na jedné dějové lince – nabízí jich hned několik, což je rozhodně ocenitelné. Některé z nich jsou vzájemně propletené a všechny jsou postupně rozuzlené. Je dobře, že autorka nesoustředila svou pozornost pouze na Lukea, ale dala prostor i dalším postavám, jejichž charaktery jsou různorodé. Některým dokonce autorka propůjčila maličkosti ze svého vlastního života.

Někdo vícero dějových linek ocení, jiný nikoliv. Co by se mohlo zdát příliš ukvapeným a otevřeným, je závěr. Na druhou stranu si však můžete domyslet konec jakýkoliv budete chtít.

Když jsem po knize sáhla, na základě anotace jsem si myslela, že budu číst příběh podobný dílu irské spisovatelky Cecelie Ahernové – PS: Miluji tě. Společným faktorem těchto dvou zmíněných děl jsou však pouze dopisy od mrtvých milovaných protějšků. Nebudu je srovnávat, každá z nich je úplně jiná, avšak obě stejně emocionální.

Co se týče Tajemství modrých dopisů – jako matce mi rvalo srdce číst o dětech ztrativších svou milovanou matku. Přiznávám se, že během čtení byly papírové kapesníky mými věrnými kamarády. V některých pasážích jsem zase byla zralá na lekci boxu, jak jsem byla rozčílená z chování některých postav.

Hodnocení snižuji pro otevřený konec, protože v tomto případě by bylo vhodnější příběh řádně zakončit a nenechat tak čtenáře tápat a fantazírovat. Kromě této malé výtky jsem se však dočkala věrohodného příběhu, který ze své hlavy jen tak nedostanu.

Tento citů plných román bych doporučila všem čtenářům jak ženského, tak mužského pohlaví. Pokud máte po svém boku milovanou osobu, bez které si nedokážete představit žít svůj život, běžte za ní a řekněte jí, co cítíte. Ano, je samozřejmé, že se občas pohádáte či neshodnete, ale pořád jste živí a zdraví a máte se navzájem. V případě této knihy je vám ukázána absolutní nemožnost odpovědět někomu, kdo už to bohužel neslyší.

Obálka upoutá na první pohled. Svou barvou nejen že koresponduje s názvem knihy, ale zároveň nám modrá barva dává jistou naději. V tomto případě v lepší zítřky. Navíc je provedena ve stejném duchu jako autorčin první česky vydaný román Ztroskotání.

Luke si připadá v koncích. Nejenže se vyrovnává se ztrátou milované manželky Natalie, ale také se musí postarat o své tři děti. Pak mu jednoho dne začnou chodit dopisy v modré obálce, jež Natalie napsala ještě před svou smrtí a v ... více

Komentáře (0)