Podivuhodné cesty Julese Verna, zastávka druhá – Dobrodružství kapitána Hatterase

recenze

Vydání: Mustang, 1995, překlad: ?

Hlavní postavy:
Kapitán Hatteras – Angličan, jehož jediným životním cílem je dobytí severního pólu
Doktor Clawbonny – klasický učenec, který zná jak historii objevitelských cest, tak zeměpis a obecně se vyzná v přírodních vědách
Altamont – Američan, nalezený trosečník
Richard Shandon – pověřen velením lodi za kapitánovy nepřítomnosti
Johnson – lodní mistr, obětavý, bezelstný dobrák
James Wall – důstojník
A další členové posádky

Pořadové číslo dvě nese v cyklu Podivuhodné cesty román Dobrodružství kapitána Hatterase, který vyšel ve dvou svazcích v letech 1864–1866. Jedná se o jedu z těch delších verneovek. Tematicky spadá do kategorie dobrodružných objevitelských děl, konkrétně pak mezi ty, jež se odehrávají v oblastech za severním polárním kruhem. Cíl hlavních hrdinů je jednoduchý: dobýt severní pól. Leč jak jsme u Verna zvyklí, nic nejde tak jednoduše, a ať už se výpravě její cíl podaří splnit, nebo ne, čeká ji na cestě velká spousta překážek.

[další text již obsahuje spoilery]
To, že je Dobrodružství kapitána Hatterase (dále jen DKH) spíše dobrodružným než vědecko-fantastickým románem, ještě neznamená, že by nás autor ochudil o spoustu informací z různých oblastí přírodních věd. Naopak pokračuje stylem, který započal již v Pěti nedělích v balónu. Tentokrát se však od objevování Afriky posuneme k výzkumným cestám do nejsevernějších oblastí Země. Čtenář se v průběhu čtení nenásilně dozvídá nejrůznější zajímavosti a informace z oblasti zeměpisu, biologie, optiky či kosmologie. A podobně jako v předchozím díle Verne zasazuje svou výpravu přímo doprostřed posledního víru událostí. Devatenácté století se neslo ve znamení touhy a nečetných pokusů dobýt nejsevernější místo na Zemi a DKH přímo navazuje na poslední průzkumné výpravy. Verne však v průběhu knihy nezapomíná ani prostřednictvím svých postav vyprávět i o starších objevitelských cestách. Důležitým bodem celého příběhu je, že Verne se přikláněl k názorům některých vědců, kteří tvrdili, že nechladnější místo severní polokoule se podobně jako magnetický pól nachází mimo severní pól, a proto je možné, že za dosud neproniknutou masou sněhu a ledu se nachází volné moře, které severní pól obklopuje. To hrdinové románu nakonec opravdu zjistí.

Krom základní dějové linky kniha nabízí i mnoho dalších zajímavých aspektů. Prvním z nich jsou postavy. Každý, kdo někdy četl verneovky, a nejlépe pak ty, které napsal Verne v pozdějším období svého života, si snadno vybaví typické, často černobílé či zcela naivní postavy. DKH je důkazem, že i Verne umí vykreslit postavy jinak než černobíle. Příkladem je samotný Hatteras, o jehož úmyslech a motivech čtenář stále pochybuje a nemůže si ho snadno zaškatulkovat do tradičních kategorií. Na jednu stranu je typickým cílevědomým objevitelem s mnoha ctnostmi, na tu druhou je vidět, že pro splnění svého snu dokáže bez mrknutí oka obětovat cokoli, včetně lidských životů. Dalším příkladem může být Shannon, muž, který se zprvu jeví jako velitel lodi oddaný svěřenému úkolu, nakonec je to ale on, který podněcuje vzpouru mužstva.

Na rozdíl od mnoha jiných verneovek na mě DKH nepůsobilo tak silným romantizujícím dojmem, naopak mi přišlo, že i když výprava svého cíle dosáhla, bylo to možná za příliš vysokou cenu. Znamenitým příkladem budiž poslední, velmi depresivní odstavec uzavírající finální kapitoly. V nich se výprava dostane k sopce, která je přímo v místě severního pólu. Již fanatický Hatteras chce do sopky skočit, ale na poslední chvíli je zachráněn. Pozbývá však rozumu a po návratu do vlasti je umístěn do ústavu pro choromyslné, kde se pohybuje stále natočen stejným směrem. Onen poslední odstavec zní:

Doktor bedlivě pozoroval tu podivnou mánii. Brzy pochopil pohnutku toho zvláštního chování, uhodl, proč se procházka děje stále stejným směrem a téměř pod vlivem magnetické síly.
Kapitán John Hatteras kráčel neodvratně na sever.

Další vlastností románu, která mě nemálo zaujala, je v podstatě dokonalý popis života v arktických zeměpisných šířkách, ať už se jedná o nebezpečí cestování, nebo o neskonalou depresivní nudu polární noci. Nechybí těžká onemocnění kurdějemi, sněhové závaly, extrémní mrazy, a mnoho dalšího. Samozřejmě se členové výpravy setkají s mnoha ledními medvědy, kteří jsou jak nezbytným doplňkem stravy, tak velkým nebezpečím. V těchto ohledech román působí velmi realisticky, což dosvědčuje i srovnání s některými skutečnými cestopisy z podobných oblastí (například spis V ledovém zajetí o osudech českého polárníka Julia Payera). Aby toho nebylo málo, Verne přidává i jednu poměrně naturalistickou pasáž líčící nalezení umrzlých námořnických zběhů, kteří se k pobřeží již nedostali a před smrtí byli dohnáni až ke kanibalismu.

Ač je kniha trochu delší, rozhodně ji vřele doporučuji. Pro mě osobně je to určitě jedna z top deseti verneovek, které jsem dosud četl. A podobně jako u Pěti neděl v balonu si určitě nemyslím, že by se mělo jednat o literaturu určenou pouze mládeži. Naopak všeobecná vzdělávací hodnota Vernových knih je dobře patrná i dnes.

Červenec 2016

Příště: Cesta do středu Země

Komentáře (0)