Papírová města

recenze

Tuto Greenovu novou knížku svět hodně očekával. Minimálně u nás, kde v té době zrovna doběhly v kině Hvězdy nám nepřály, takže nové dílo bylo velkým lákadlem. I já jsem se do ní pustila a čekala jsem od autora hodně. Bohužel musím říct, že jsem se až tak nedočkala.

Jsme zvyklí na obrovské emoce, slzy, stopu na našich srdcích, zamyšlení. Tato kniha to podle mě nemá. Příběh dobrý, líbil se mi, ne že ne. Ale že by mě to nadchlo a četla jsem jedním dechem, to také ne. Hlavní hrdina je sympaťák. V jeho mysli jsem trávila čas ráda. A co hodně chválím, bylo to vtipné. Jeho hlášky a situace kolem mě bavily. Najdeme i hodně metafor a nepřímo řečených věcí, po kterých musíme spolu s Quentinem pátrat a přemýšlet.

Cením si i toho, že mluva v knize je autentická, žádné vznešené poetično, ale hovorová čeština (v originále tedy předpokládám angličtinu) teenagerů, jednání teenagerů, život teenagerů. Vztahy taky popsány pěkně, docela jsem závíděla, mít takové přátelé, kdo by to nebral. Nemluvě o rodičích, zázemí, bereme všemi deseti.

Kdybych to měla shrnout, knížka se mi spíše líbila, ale čekala jsem víc. Je jasné, že když se dostaví obrovský úspěch s jiným dílem, je laťka nasazena vysoko a spisovatel to má nadále těžší. A za mě musím říct, že hodnotu nepřekonal, ani se k ní moc nepřiblížil. Nápad se mi líbil, zázraku jsem se ale určitě nedočkala.

Komentáře (0)