Označení noir si tento temný příběh plný spodních proudů rozhodně zaslouží

recenze

Román Ernesta Malla je čtenáři předkládán jako krimi román s nádechem žánru noir. A kniha je skutečně strhující, čtenář, který je vtažen do doby vojenské junty v Argentině, cítí, že hrdinové a někdy ani on sám se pomalu nemohou nadechnout.
Děj je poměrně prostinký. Komisař Lascano, hlavní postava příběhu, začne vyšetřovat vraždu, která evidentně nezapadá do stylu veřejných vražd junty. Vyšetřování není příliš složité, poměrně brzy ukáže na pachatele, a i když dává autor čtenáři náskok, tak i Lascano se dostane velmi rychle na stopu. Tehdy ale také zjistí, že vražda, byť oklikou, souvisí i s mocenským bojem celé země. Před Lascanem se otevírá klíčová volba jeho života, navíc ve chvíli, kdy se zásadně mění i jeho soukromí.
Ale to, co vás připoutá ke stránkám více než děj, je vnitřní svět hrdinů, jejich osobní boje, to jak se postaví zkouškám, které na ně čekají. Postupně sledujeme tři hlavní linie, každá nám přitom ukazuje nejenom zcela jiný typ postavy, spojený s odlišným prostředím, ale i tři zcela odlišné vnitřní světy a intimity. První z linií, ta Lascanova, je něžná, tichá, smutná a plná vnitřního napětí mířícího neodvratně ke katarzi. Linie vraha je podstatně bouřlivější, roztržitější, více chvástavá, marnivá a ukazující vnitřní vyprázdněnost hrdiny, přesto míří ke stejné katarzi, byť zcela nečekané. A linie vojenské moci přináší náhled na fanatismus, hluboké přesvědčení o vlastní důležitosti a právu, zde je katarze v podstatě nemožná a čtenáři nezbývá než doufat v rozhřešení, které ovšem nepřijde. Autor čtenáři předkládá symbolický střet idey, hmoty a vůle proměněné v tyranii. Výsledek je zřejmý, přesto nás ten souboj nenechá v klidu.
Navíc je příběh zajímavý i formálně. Mallo zvolil nezvyklý způsob dialogů, které vyděluje z děje a čtenáři je předkládá v souvislých blocích, bez vsuvek a vysvětlení. V klíčových dialozích se autorovi podaří navodit dojem, že čtenář nečte knihu, ale poslouchá za dveřmi a dychtivě lapá do jednotlivých narážkách. Nicméně v běžných dialozích to funguje bohužel obráceně, až odtažitě a podobně vydělení dialogů potom zavání až autorskou manýrou.
Zdaleka nejslabším místem příběhu tak zůstává kriminální zápletka, ze které až příliš ční, že je pouhou záminkou, jevištěm, které autorovi umožňuje připravit půdu střetu s tyranií zostřeného tím, že dobro i zlo jsou teoreticky na stejné straně barikády. Je očividné, že autor potřeboval policistu, protože právě na jeho postavení v rámci státní správy mohl rozehrát tragickou hru svědomí. Jen se bojím, že pravověrný detektivkář to příběhu nedokáže odpustit.
Já jsem si odnesla silný zážitek a naději, že třeba někdy … ráda bych se s Lascanem ještě setkala. Anebo je to svět, kde dobro nevyhrává?
(@Majdule_1)

Komentáře (0)