„Neznámá“ Osvětim – fascinující výpověď o ženském orchestru v největším vyhlazovacím táboře!

recenze

Osvětim... Synonymum pro nejděsivější vyvražďovací mašinérii lidských dějin, místo, z něhož dnešní návštěvník odchází s hrůzou v očích a s drásavými, neodbytnými otázkami v duši. Právě tady probíhala závěrečná fáze genocidy, pro niž její organizátoři vymysleli eufemistický název „konečné řešení židovské otázky“. Příjezdová rampa, selekce, plynové komory, krematorium – to byly poslední zastávky na životní pouti příslušníků národa, který fanatičtí vrazi na základě zrůdné ideologie odsoudili k fyzické likvidaci. Ti, kdo byli po vystoupení z dobytčích vagónů uznáni za práceschopné, mohli sotva mluvit o štěstí – čekala je totiž otrocká dřina a v drtivé většině případů smrt hladem, bitím a vyčerpáním.
Za výstavbu a chod koncentračních táborů byly ve Třetí říši zodpovědné tzv. ochranné odíly neboli SS. Jejich zakladatel Heinrich Himmler, který chtěl ze svých mužů vychovat nacistickou elitu, si uvědomoval, že účast na dennodenním vraždění, spojeném se srdceryvnými scénami u plynových komor, může mít na ně demoralizující vliv. Esesáci tudíž procházeli důkladnou převýchovou, která v nich měla potlačit jakékoliv „škodlivé“ city a emoce, především pak soucit se svými oběťmi. Úplně zbavit člověka svědomí však nelze a tak se stalo, že příslušníci SS v Osvětimi byli většinou psychicky narušení jedinci, u nichž se v tragikomické symbióze spojovala bestiální krutost se sentimentální sebelítostí. Konkrétně se to pak projevovalo nejrůznějšími bizarními nápady, jimiž si zpestřovali svou „náročnou práci“.
Už se asi přesně nezjistí, čí to byl nápad, aby vězňům při ranním odchodu do práce a večerním návratu hrála do kroku hudba, faktem však je, že se tak dělo v mnoha koncentrácích. Pouze Osvětim však měla kromě mužského i ženský orchestr, na což byli tamní esesáci patřičně hrdí. Nejvíce pak Maria Mandelová, pravá ruka Rudolfa Hösse, která si z přijíždějících transportů vybírala schopné hudebnice, doplňovala jimi „svůj“ soubor a dohlížela na kvalitu a pestrost jeho repertoáru...
Fania Fénelonová (Goldsteinová), klavíristka a zpěvačka z pařížských barů, byla do orchestru přijata bezprostředně po svém příjezdu 23. ledna 1944. Ve své vzpomínkové knize vydává sugestivní svědectví o tomto málo známém osvětimském fenoménu, kdy skupina dívek doslova hrála o život – bylo jim totiž jasné, že kterákoli z nich může být kdykoli poslána do plynové komory a nahrazena jinou, lepší a snaživější. Permanentní strach pochopitelně nemohl nemít na psychiku těchto nešťastnic devastující účinky – na denním pořádku byly hádky, podezřívání a hysterické výstupy. Ozývaly se i výčitky svědomí – vždyť vlastně stály na straně vrahů, když vyhrávaly vězňům do pochodu a stávaly se tak jednou ze součástí obludného vyhlazovacího soukolí!
Je to děsivá kniha, ovšem bez ní by naše znalosti o holokaustu nebyly úplné. Většina členek orchestru nakonec válečné hrůzy přežila, ovšem může jim to někdo vyčítat? Jistě, na rozdíl od ostatních osvětimských vězeňkyň měly v táboře o něco lepší životní podmínky, ty byly ale vykoupené zase jiným druhem utrpení.
Za poskytnutí recenzního výtisku knihy Osvětimský orchestr chci poděkovat nakladatelství Garamond.

Výborně napsaná, sugestivní výpověď francouzské klavíristky, která strávila jedenáct měsíců v „dívčím orchestru“ v koncentračním táboře Osvětim. Pod vedením rakouské houslistky Almy Rosé, neteře Gustava Mahlera, hrály vězeňkyně u ... více

Komentáře (0)