„Některá místa jsou temnější než peklo.“

recenze

„2011, myslím. Netuším, jaká je roční doba. Ztratila jsem jakékoli ponětí o čase. Tady čas naprosto ztratil význam. Měříme ho tu sami počtem utrpení mezi spánkem. Spánkem, který tu nikdy netrvá dlouho, pořád ho někdo ruší.“

V knize Michaela Katze Krefelda Vyšinutí procházíme třemi dějovými liniemi, které se samozřejmě navzájem prolínají. První vypráví o životě mladinké Máši, která se díky podlému příteli ocitá v samotném pekle podsvětí. Jako prostitutka pracuje pro člověka jménem Vladimir Slavros, který se neštítí vůbec ničeho. Prostituce, drogy, alkohol, špína, psychopati... To vše se stává na dlouho dobu jejím denním chlebem. Nejednou si přeje raději zemřít. Sepisuje si deník adresovaný své matce, a jak se v něm můžeme dočíst, později ho píše jen proto, aby si připomněla, že stále žije.

Druhá linie příběhu nás seznamuje s dánským kriminalistou Thomasem Ravnsholdtem, přezdívaným Havran, tohoto času na dovolené na zotavenou. Havran před časem přišel o manželku rukou vraha přímo v jejich bytě. Pachatel bohužel nebyl dopaden a on ztrátu milované ženy nedokáže překonat a vyrovnat se s ní. Nesnese pobyt ve společném bytě, kde k vraždě došlo a přebývá na lodi, která zoufale volá po opravě, vlastně v podstatě i jako její majitel. Ten se utápí v alkoholu a nebýt přítele, jenž ho nekompromisně postaví před problém jedné jeho známé, která několik let postrádá svou dceru, nejspíš by se upil k smrti. Havran se případu nejprve ujímá velmi nedobrovolně, ale nakonec se v něm přece jen probudí staré, známé pocity a houževnatost kriminalisty, a do pátrání se vrhá po hlavě, nic nedbajíc ohrožení vlastního života.

Poslední linie, řekla bych tak trochu okrajová, nám představuje šíleného preparátora Bertila, který ve svém volném čase vycpává zvířata. Své zálibě naučí i svého syna, v jehož případě se později změní v neskutečné zvěrstvo.

V knize najdeme jak prvky thrilleru, tak kriminálního žánru. Trochu jsem doufala, že příběh Hyeny, zvrhlé preparátorské kreatury, bude více rozvinut, vlastně jsem si zpočátku myslela, že to bude ústřední téma knihy. Možná proto jsem malinko zklamaná, že tomu bylo jinak a tato linie příběhu byla tak trochu zahrnuta do pozadí.

Příběh se odehrává z části v dánské Kodani a z části ve Švédsku ve Stockholmu. Bohužel, ani jedna postava mi nebyla vyloženě sympatická. Havrana jsem si dlouho představovala jako mnohem staršího muže, než ve skutečnosti asi má být. Myslím, že mé antipatie nesouvisí s jeho vztahem k alkoholu, ale pro mě jeho postava zkrátka postrádá určité charisma. Nemůžu se ubránit a srovnávám s postavou Harryho Hola z thrillerů Jo Nesbøho a bohužel, tím Havran ztrácí body. Ani Máša mi nijak zvlášť nesedla. Dokázala ve mně sice vzbudit lítost nad ranami osudu, které jí byly uštědřeny, ale nedokázala jsem se vcítit do její postavy. Zanechala mě vcelku téměř chladnou.

Konec byl předvídatelný, možná snad i trochu překombinovaný... nevím, trochu jsem z něj byla rozpačitá. Tak dlouho nemůžete jistou osobu „načapat při činu a lapit“ a najednou... Nemůžu říct víc, nechci vyzradit podrobnosti příběhu, uvidíte sami, až si knížku přečtete.

I přes popsané výhrady se mi kniha četla dobře, příběh svižně plynul, rozhodně mě nenudil. Určitě doporučuji k přečtení milovníkům krimi i thrillerů. Já sice cítím určité zklamání, ale rozhodně to není tím, že by mě kniha nebavila, nudila, to vůbec ne. Jen jsem čekala, že hlavní dějová linie nebude Mášina, ale Hyeny, proto mám takové pocity, jaké mám. To je tak, když si vytvoříte určitou představu o knize a ona se pak trošku ubírá jiným směrem. Ale to je čistě můj subjektivní pocit a problém.

Hodnocení: 4/5

Komentáře (0)