Les v domě Aleny Mornštajnové nedává ani jiskřičku naděje

recenze

Z Aleny Mornštajnové se po vydání jejího románu Hana stala česká spisovatelská hvězda. A není divu. Její knihy jsou čtivé, dobře napsané, charaktery postav skvěle vykreslené. Každý z jejích příběhů v sobě nesl poselství a nutil čtenáře přemýšlet. Je skvělé, že v centru vyprávění jsou ženy, které jsou hlavními hybatelkami děje. Silné ženské postavy totiž stále potřebujeme. A také se s nimi jako čtenářka mohu lépe identifikovat.

Nedá se říci, že by její příběhy byly vždy selanky, právě naopak. Všechny se zabývaly tématem, jak se vypořádat s minulostí svou vlastní, rodinnou nebo i historií státu. A historie to nikdy nebyla veselá. Ovšem každá z jejích knih obsahovala přes velkou dávku deprese i špetku naděje, že může být a bude líp. To se ovšem nedá říci o Lesu v domě.

Nejnovější kniha Mornštajnové je černota od začátku do konce. Odehrává se v domě, kde pro sebe nikdo nemá vlídné slovo a pokud se někomu stane něco hezkého, ostatní jeho drobounké štěstí zadupou do země. Navíc v domě roztahuje svá křídla děsivé tajemství a vám postupně dochází, o co se jedná. Je dobré, že se literatura věnuje i takovým tématům, protože pokud budou zůstávat tabu, nikdy se jich nezbavíme a může se stát, že se něco podobného odehraje u sousedů.
Co ovšem nemůžu pochválit, je celkové vyznění příběhu, který v sobě neobsahuje ani jiskřičku naděje.

Nedopřává nám ani kousek štěstí. Spíše naznačuje, že z koloběhu rodičovských chyb není možno vystoupit ani v další generaci. Jako by kniha chtěla šokovat za každou cenu. Život přece není černobílý, obsahuje různé odstíny šedé a určitě i nějakou veselejší barvu.

Nečekaně mrazivý román od autorky bestsellerů Hana, Tiché roky, Listopád. Říkají jí cácora a vypadá to, že je na světě nedopatřením a jakoby navíc. Otec kamsi zmizel při povodních, matka utíká před odpovědností k milencům a alk... více

Komentáře (0)