Les sebevrahů Aokigahara

recenze

Aokigahara - Les sebevrahů (2017) 3 z 5 / Blaufik
Aokigahara - Les sebevrahů

Aokigahara jukai.
Ideální místo, kde spáchat sebevraždu.


Partička mladých cestovatelů Ethan s přítelkyní a dalšími třemi přáteli, se chtějí vydat na vrchol hory Fudži. Bohužel, počasí je proti nim a tak jsou nuceni svůj výlet posunout. Nechtějí se však vrátit domů, když už se vydali na cestu a navíc potkávají turisty z Izraele, Bena a Ninu, kteří jim navrhují, aby se s nimi vydali do lesa Aokigahara, kde mají namířeno.

Vzhledem k tomu, že všichni znají tento les z povídání a vědí, že zde chodí spáchat sebevraždu ročně ohromná spousta lidí, tak nejsou z tohoto návrhu moc nadšení a představa přespání v tomto strašlivém lese se jim zdá přímo děsivá.

Po krátké úvaze však souhlasí a všichni se vydávají strávit noc v lese sebevrahů. Vlna vzrušení, jaká jimi prochází se snad ani nedá popsat. John Scott, účastník této výpravy, kterého Ethan moc nemusí, tuto túru bere jako honbu za dobrodružstvím a proto navrhuje, aby se ostatní rozdělili na dvě skupiny a vydali se hledat mrtvá těla.

Pozorně jsem si fotku prohlédl. Z ohně stoupal kouř, táhl se kolem něj a hromadil se v pravé části snímku - a právě v těchto místech bylo něco...kouř to nebyl. Okraje byly příliš ostré, příliš vymezené a mělo to trochu jinou barvu, světlejší, skoro bílou.
"Už to vidíš, co?" řekla Nina.
"Myslíš, že je to duch?"
"Já nevím, co to je. Co myslíš ty?"
Přejel mi najednou mráz po zádech, jako kdyby se mi nějaká neviditelná ruka dotkla krku. Houpající se kříže a teď ještě tohle?

Spousta pásek omotaných kolem stromů a rozházených osobních věcí dávají tušit faktu, že se nejedná pouze o pověsti. Když polovina výpravy najde u průzkumu osamělých osobních věcí také příručku pro sebevrahy, ještě nikdo netuší, že se z poklidného táboření v tomto strašidelném lese stane doslova boj o přežití.


Les sebevrahů mě lákal k přečtení hned, jakmile vyšel. Lákavá anotace pro mne byla doslova magnetem a já jsem ráda, že jsem se k této knize konečně dostala. Pojďme se podívat, jak se mi kniha líbila.

Zajímavostí na této knize je fakt, že autor zasadil smyšlený příběh do již existujícího lesa, do kterého ročně odcházejí desítky Japonců, aby zde ukončili svůj život.

Obálka této knihy je jednoduchá, ale rozhodně upoutá díky výraznému zelenému nápisu, který je umístěný na černobílé fotce lesa.

V knize jako první narazíme na prolog, ve kterém nás autor seznamuje s lesem Aokigahara. Následuje 45 samostatných kapitol, které díky své čtivosti nepůsobí nijak utahaným dojmem. Tyto kapitoly jsou zakončeny epilogem. V závěru knihy nechybí ani poznámka autora.

Vypravěčem je Ethan, z jeho pohledu vnímáme celý příběh který působí opravdovějším dojmem. Ethan nám vypráví nejen zážitky z lesa, ale také chvílemi odbočuje zpátky do minulosti.I když se dovídáme jeho velké tajemství a zároveň ránu, která se nikdy úplně nezahojí, tak se mi zdálo, že tato vsuvka je zde v podstatě zbytečná a k příběhu nemá žádný zásadnější vliv.

Jeremy Bates má neskutečnou schopnost barvitého líčení okolí. Díky tomu, jak je les Aokigahara v knize popsán, tak jsem neměla sebemenší problém s tím, abych si jej dokázala živě představit. Chvílemi jsem měla pocit, že si sám autor veškeré části lesa, které v knize popisoval, sám prošel.

Atmosféra, kterou dokázal vytvořit byla opravdu děsivá. Myslím, že toto umění vyprávění ovládá málo autorů, ale pokud Jeremy Bates píše o tom, že kdesi v dálce skupina slyšela křupání větví, tak jsem měla pocit, že to křupání slyším také. Díky pomalému stupňování napětí se z knihy stala opravdu pecka, která mě donutila číst dál a dál.

Charaktery jednotlivých postav byly také velice dobře vykresleny a jejich chování bylo v daných situacích většinou uvěřitelné, nepůsobilo zbytečně šroubovaně. Dokážete si mezi hlavními hrdiny poměrně rychle najít nejen své oblíbence, ale také postavy, které ve vás velice snadno vyvolají mišmaš různých negativních pocitů.

Les sebevrahů je knihou, která vás absolutně pohltí a vy nebudete chtít přestat číst. Přesto se však autorovi jedna, celkem zásadní věc, hodně nepovedla. Mluvím tady o konci. Ten byl totiž hodně přitažený za vlasy a působil tak jako nedotažený konec béčkového filmu, což je, vhledem k úrovni celé knihy, opravdu velká škoda.

Přesto však doporučuji k přečtení a myslím si, že se nám zde rýsuje velice zajímavá série. Zvláště pak, pokud autor zapracuje na věrohodnosti celé zápletky.

Komentáře (0)

Přidat komentář