Kněz, který pil kalich hořkosti v 20. století až do dna

recenze

Kněz František Štveráček prošel obrovským utrpením v nacistických koncentračních táborech. Co se týče těchto jeho vzpomínek, dosud jsem nečetla tak tragické svědectví asi proto, že lidé, kteří toho tolik vytrpěli, většinou nepřežili. Františkovi Štveráčkovi se to podařilo buď měl hodně štěstí a velice tuhý kořínek nebo to bylo přímo Boží milosrdenství, které ho udrželo při životě, jak on sám na několika místech svého textu vyznává. Takto shrnuje své vzpomínky na koncentrační tábory a na kamarády, kteří v nich zemřeli:
Neexistovala ukrutnost, kterou bych býval neviděl, a z nich většinu jsem zakusil sám na sobě. Vám, mrtví kamarádi, slibuji, že na vás nikdy nezapomenu. Vy jste prošli utrpením a mukami a dojdete triumfu vzkříšení a slávy věčné. Nezměrným vaším utrpením a krví, žárem lásky vašeho srdce a ranami do něho vedenými byl spasen i náš národ. Nebylo vám dopřáno odpočinout v rodné zemi. Vaše těla byla spálena a snad i spláchnuta do kanálů. Váš duch a vaše oběť však žije a bude žít přinejmenším v nás, kdo jsme vás poznali a kteří jsme měli více štěstí Na vás se nemohou vyplnit slova Dantova nápisu pekelného:

Mnou vchází se do města věčné strasti,
mnou vchází se v noc, jež nemá rána,
mnou vchází se do zatracenců vlasti.
Nech naděje, čí noha sem se šine...

Bez oběti není vykoupení, a vy jste přinesli tu oběť nejsvětější. Vy jste si odbyli tvrdě pobyt zatracenců v městě, neztratili jste však naděje v lepší příští. A to přišlo a my jsme vám vděčni, kamarádi, kamarádi zlatí!

František Štverák mě oslovil jako muž čestný, poctivý a pevné víry za všech okolností. Nikdy neváhal pomoci kamarádům a všechny útrapy v koncentrácích snášel opravdu statečně. Ani v nejděsivějších podmínkách lágrů neztrácel humor a byl velice rád, pokud někomu mohl posloužit jako kněz:
A vypravoval jsem jim ještě další příběh z duchovní správy, který se mi stal. Uvádím ho proto, abychom dobře poznali, kterak mnohdy těžkou pozici má kněz a kterak se lehko stane, že se nezachová všem. Přišla ke mně jedenkráte dáma, když jsem ráno pospíchal do kostela. Protože jsem měl ještě zpovídat snoubence a od osmi vyučování ve škole v obci šest kilometrů vzdálené, pospíchal jsem. Babka mě však stále držela za ruku, potom už za rukáv, že mi musí něco moc důležitého říct, a přitom stále opakovala jedno a to samé:
"Já ale nevím, jestli vám to mám říct."
Konečně z ní vylezlo, že viděla v noci svatého Petra. Snad čekala, že jí budu vykládat o nějaké zvláštní milosti, jíž se jí dostalo, anebo podobně, ale protože jsem ji znal, odpověděl jsem jí otázkou:
"Co jste večer pila?"
Babička se zarazila a urážlivě odsekla:
"Nic."
"Tak vypijte večer půl litru rumu a uvidíte taky sv. Pavla."
Od té doby babka na mě nedržela, a kde mohla, šířila o mně, že jsem sprosťák, který neumí chápat zbožnou duši a do kostela se nehodí. Inu, máme my kněží častokrát svoje veliké radosti, ale také své starosti a bolesti. Ty přenecháváme Pánu Bohu, ten je jistě nejlépe rozsoudí a vyřeší.
Bylo, je a bude jistě hodně bolesti v kněžském životě, ale nikdo si neumí představit radost, může-li kněz na lůžku umírajících poznat opravdový návrat k Bohu a k církvi svaté. A konečně, co se dlouho šířit. Jak je krásně knězi ve zpovědnici, kde dává své Ego te absolvo opravdovému penitentovi. Zde se vyplňují slova Písma svatého, že větší bude radost nad jedním hříšníkem činícím pokání než nad 99 spravedlivými. Jistěže kněz má radost nad svými spravedlivými ve farnosti, ale plesá jeho srdce jinak, má-li opět možno říci: Jedna duše zachráněna, zachráněn člověk, který byl mrtev, který byl ztracen, ale zase je nalezen.

V červnu 1945 se z nacistických koncentráků vrátil na svou faru do Chval. Bohužel ale tím nebyla míra jeho utrpení dovršena. Komunistickým režimem byl uvězněn v červnu 1949, na svobodu se dostal v roce 1954 s podlomeným zdravím. V roce 1956 zemřel.

Takto vzpomíná na jeho chování při přednášce doktora práv v komunistickém vězení na téma Právní řád v naší vlasti a tábor nucených prací jeho spoluvězeň, kněz Pavel Zíbal:
Ovšem vrchol nastal, když se líně pozvedl starý koncentráčník Franta Štverák:
"Pane doktore! Je to potěchou, vás slyšet."
Při slově potěchou jsme se všichni sborově potichu usmáli. Proč? Franta Štverák tak každého zdravil. Zamával pravicí bez palce a místo Nazdar, ahoj! a podobně zvolal: Potěch! Je s podivem, že mu Bambino nepřiřkl přezdívku Franta Potěch.
"Tak tedy bylo potěchou vás slyšet. Dovolte mi ale otázku: Když si někdo po rozsudku u nás odpyká trest, jde domů?"
"Nu ovšem!"
Ihned odpovídá JUDr. z Prahy. A milý Franta se obrátí k nám ke všem:
"Bratři, potěch! Jdu domů!"
A obrátil se ke dveřím, otevřel je a vyšel. Nastal hromový smích.
"Co to znamená? To je provokace!"
Bledý vzteky Hezoun zakřičel:
"To je pobuřování!"
Jaká známá hantýrka! Pobuřování ve škole, na kazatelně JUDr. viděl, že padl do pasti. Otáčel se z jedné strany na druhou. Ale Franta se hned vrátil zpět.
"Bratři, potěch!"
Nastal klid jako na moři na rozkaz Páně.
"Pane doktore, co vy jako právník říkáte na tento případ? Byl jsem v Norimberku jako jediný svědek s doktorem Bláhou, když byli souzeni nacističtí zločinci. Rozsudek byl nad nimi vynesen, rozsudek byl vykonán. Když osvobodili von Papena, šel ihned domů. Já jsem měl před rokem soud, že jsem se dopustil urážky cti ministra Plojhara. Řekl jsem mu do očí, starému příteli z Dachau: Josefe, ty jsi prase, ale jsi prase nedrbaný. Tu máš exkomunikační dekret od pražského arcibiskupa Berana. Plojhar se urazil, udal mě a dali mi flastr 12 měsíců. Když jsem si jej poctivě, na mou kriminální čest, odseděl, domníval jsem se, že jdu k mámě. Ale páni mě odvezli do Želiva, znáte zajisté toto jméno. A nyní jsem tady už půl roku a máma čeká doma. Co na to říkáte jako právník? Jaký že to máme u nás právní řád? Račte odpovědět!"
Neráčil odpovědět, jen se zmohl na:
"Promiňte, pánové, jsem indisponován..."
A se sklopenou hlavou před námi odcházel ven jako zpráskaný pes, nebo jako ten chudák, který musel procházet sub jugum.

Paměti kněze Františka Štveráčka velice pečlivě uspořádala editorka Stanislava Vodičková. Opatřila je rozsáhlými poznámkami pod čarou, vysvětlujícími cizojazyčné pasáže, obraty nebo skutečnosti dnes už nepoužívané a především krátké informace o všech osobách, které František Štverák ve svých pamětech zmiňuje. Kniha prošla i recenzními posudky historiků.

Jeho svědectví je mimořádně cenné. Četla jsem už mnoho svědectví a příběhů z nacistických koncentračních táborů, ale svědectví Františka Štveráka bylo jednoznačně nejkrutější. Po přečtení knihy obdivuji, jak tohle všechno mohl nést a unést bez toho, aby sám selhal. Vysvětlit si dokážu jen jeho pevnou vírou a věrností kněžskému poslání.

Podtitul: paměti patera Františka Štveráka, vězně nacistického a komunistického režimu Paměti patera Františka Štveráka zachycují jeho životní osudy v období nacistického a komunistického režimu. Za německé okupace Českoslovens... více

Komentáře (0)