Každý má právo být šťastný

recenze

Po delší době jsem chtěla zaměřit svou pozornost na jednu z těch knih, u kterých člověk nemusí příliš přemýšlet a pamatovat si spoustu důležitostí, ale může na chvíli vypnout a čtení si užít. Protože si v současné době v mém okolí spousta mých vrstevníků, kamarádů a známých přísahá lásku a věrnost na celý život, zaujala mě Zasněžená svatba od anglické autorky Abby Clementsové. Na této knize je na první pohled patrné, že by to mohla být přesně ta, kterou jsem měla na mysli.

Ve skoro třiceti letech by už člověk měl pomalu, ale jistě zakotvit v práci, která ho bude bavit a kam bude chodit s radostí a úsměvem na rtech. Proč bychom měli pracovat pod někým, komu bychom v jednom kuse kryli záda a pracovali za něj; neustále od něj poslouchali, jak nás doporučí vedení k získání lepšího místa, ale až by přišlo na lámání chleba, ouha - z vize růžové budoucnosti se musíte vrátit pevnýma nohama zpátky na zem. Proč? Protože a jelikož by se na vás váš nadřízený vykašlal a před tím nejvyšším (těmi nejvyššími) by vás shodil, aby vás mohl mít i do budoucna sám pro sebe. Jen při té představě bych tu dotyčnou nepřející osobu nejspíše zardousila.

Přesně do takovéto prekérní situace se dostala devětadvacetiletá Hazel - hrdinka tohoto úsměvného románu. Říká se ale, že všechno zlé je pro něco dobré a díky své sobecké nadřízené se Hazel rozhodne pro svůj velký krok. Dá výpověď v dosavadním zaměstnání a zkusí se postavit na vlastní nohy. A proč vlastně nezkusit něco nového, třeba zorganizovat svatbu svému dvojčeti, Lile? Lilou to teprve začíná a přijdou další nastávající manželé, jejichž osud máme možnost sledovat.

Hazel je o deset minut starší než Lila. Nějaký čas jsou i spolubydlícími a tráví spolu veškerý volný čas. V tomto příběhu se opět potvrzuje, že dvojčata k sobě mají velmi blízko - co cítí jedna, cítí druhá; navzájem na sobě poznají, když se něco děje… Dvojčata mají ještě mladšího bratra Bena, se kterým však není příliš snadné vyjít. Ale možná že se jim přece jen nakonec podaří najít k sobě cestu.

Podrobněji jsem si prohlížela její poznámky a nápady a měla jsem radost, když jsem viděla, že odpovídají mojí původní představě o svatbě. „vypadá to jako vílí svatba, jakou jsem pro tebe plánovala. Víš, jak jsi ten film milovala…“ Lila vyvalila oči.

Co se týče děje - je celkem předvídatelný, ale to bylo mé očekávání, takže já jsem byla spokojená. Zajímalo mě, jestli právo na štěstí mají jen všichni v Hazelině okolí a nebo jestli něco krásného někde čeká i jí samotnou.

Příběh je bohatý na postavy, které na mě působily vesměs sympaticky, až na Bena (Hazelina bratra), který byl neustále nabručený a veškerý svůj čas trávil v práci a na své sourozence a rodiče si jen málokdy vzpomněl. Jeho chování se ale vysvětlilo, takže jsem se mohla vcítit do jeho nepříjemné situace a pochopit ho. Na druhé straně, nejvíce jsem si oblíbila samotnou Hazel, která je nejen ve stejném věku jako já, ale protože mi dovolila popustit uzdu své fantazii a na chvíli si představit jak bych se zachovala v její situaci já. Ukázala mi i pohled bezdětných mladých lidí, což bylo také příjemné odpoutání od reality všedních dní.

Zasněžená svatba nemá sice velký počet stran, ale příběh je poklidně plynoucí a na svůj rozsah se toho zde odehraje celkem dost. Takže já jsem vcelku spokojená, že jsem dala na svou intuici a nespletla jsem se ve svém úsudku. Tuto knihu bych doporučila všem, kteří hledají knihu, u které chtějí vypnout (stejně jako jsem potřebovala já) a nemají od ní příliš velká očekávání.

Hodnocení však musím ubrat, a to proto, že kniha celkově byla taková nemastná a neslaná. Mou oblíbenou spisovatelkou odpočinkových románů je Cecelia Ahern, jejíž hrdinové mají šmrnc, jsou vtipní a všude je skoro hmatatelné jiskření mezi postavami, motýli v břiše a automatický úsměv na mých rtech. To se u Zasněžené svatby bohužel nekonalo, ačkoliv jsem to dle názvu u tohoto příběhu očekávala.

Ačkoliv se jedná o autorčinu třetí knihu, u mě se jednalo o seznámení se spisovatelkou. Pravděpodobně by tato kniha neupoutala mou pozornost svou obálkou, ale zaujal mě její název. Až budu v budoucnu hledat opět nějakou nenáročnou knihu, vzpomenu si na Abby Clementsovou a dám jí další šanci.

Komentáře (0)