„Jen nevinní spí...“

recenze

Druhý příběh s bývalým detektivem Thomasem Ravnsholdtem, řečeným Havran, je psán stejným stylem jako Vyšinutí, tedy na základě několika dějových linií, které se v závěru pochopitelně musí protnout.

První dějová linie nás přivádí do východního Berlína roku 1989, do období krátce před pádem Berlínské zdi. Seznamujeme se s chladnokrevným, doslova režimem posedlým a plukovníkem Hausserem, agentem Ministerstva státní bezpečnosti, známé jako STASI. Autor nám popisuje praktiky tajné služby ve východním Německu, pronásledování, týrání a vraždění „nepohodlných“ lidí. Poznáváme rodinu Christopha Schumanna, který se právě usadil v hledáčku šíleného agenta Haussera a stává se tak případem Midas.

Druhá dějová linie nám představuje nenápadného úředníka Mogense, chlapíka při těle, nesnášejícího stísněné prostory, opakovaně ponižovaného svým nadřízeným. Jednoho dne se rozhodně celý svůj život změnit a zosnuje plán. Kdo ho k tomuto rozhodnutí přiměje? Jakou roli zde hraje neznámá žena z emailů?

V poslední linii se pochopitelně setkáváme s bývalým detektivem Thomasem Ravnsholdtem alias Havranem. Thomasovi se podaří prodat byt, který dříve obýval se svou přítelkyní Evou, i když se prodeji tak nějak neustále vnitřně bránila několik jich zhatil. Žije tedy na své lodi kotvící v přístavu v Christianshavnu a pomalu ji opravuje, neboť se nachází v ubohém stavu a není schopna vyplutí. Když se před ním objeví elegantní, plavovlasá žena, nechápe, co by od něj mohla chtít, určitě se neznají. Krásná Louise se o Havranovi dočetla v novinách a přišla ho požádat o pomoc při hledání bratra, který před půl rokem ukradl firemní peníze a zmizel. Havranovi se do pátrání nechce, je přece už jen bývalý detektiv, ale nakonec v něm přece jen zvítězí ten pověstný lovecký instinkt policajta. A v neposlední řadě sympatie ke krásné Louise.

Všechny cesty vedou do Berlína...

Zpočátku jsem z příběhu měla trochu obavy, přece jen politické téma mi není právě blízké. Nevěřila jsem, že mě kniha chytne. A chytla. A dokonce hodně.
Děj plyne ve svižném tempu, dává nám nahlédnout do života občanů za komunistického režimu východního Německa, přibližuje nám praktiky jejich pronásledování agenty tajné služby. Autor vše popisuje opravdu poutavě, nešetří zvraty a i když pachatele nejspíš odhalíte velmi záhy jako já, nudit se rozhodně nebudete. Myslím, že v příběhu ani tak nejde o to odhalení pachatele, protože to opravdu není těžké, ale o to vylíčení situace okolo, o to, abychom nahlédli do života a utrpení lidí za komunistického režimu. A to autor zvládl opravdu skvěle.
Dozvíte se také několik dalších zajímavých detailů z Havranova osobního života. Musím říct, že si bývalý detektiv pomalu, ale jistě začíná získávat moje sympatie.

Závěrem bych tedy knihu určitě k přečtení doporučila. Četla se mi dobře, bavila mě a popisované téma je více než zajímavé. K mému překvapení, protože na začátku bych to určitě netvrdila, mě nakonec chytla více než Vyšinutí. Dávám sice stejně jako u něj čtyři hvězdičky, ale ještě kousek navíc. A rozhodně se těším na další díly.

... Z pravého boku kovové bedny vedla tlustá gumová hadice k vodovodnímu kohoutu na nejbližší zdi. Pod netěsnícím spojem mezi kohoutem a hadicí se na zemi vytvořila louže, Hausser ji překročil a přistoupil k bedně. Naklonil se nad zrezivělé víko a přejel rukou v rukavici po kulatém okénku. Pak sevřel ruku v pěst a zabušil do skla. Uvnitř truhly to divoce zavířilo, až voda vystříkla na vnitřní stranu okénka. Hausser znovu zabouchal, a v tu chvíli se ze tmy vynořil bledý napuchlý obličej. Muž na něj pohlédl zdivočelýma zarudlýma očima.
„Jen nevinní spí,“ zamumlal Hausser... (Berlín, červenec 1989)

Hodnocení: 4/5

Komentáře (0)