Jemná panika člověka v zástupu

recenze

Polský spisovatel Piotr Paziński (1973) u nás není neznámý. Před pěti lety tu péčí nakladatelství Havran vyšel jeho částečně autobiografický román Letní byt. Teď se k českému čtenáři dostává volné pokračování této skvělé prózy, povídkový soubor Ptačí ulice. Paziński, mimo jiné šéfredaktor měsíčníku o židovské kultuře Midrasz, patří ke „generaci vnuků“ polských Židů, kteří zažili hrůzy druhé světové války a také antisemitismus komunistických pohlavárů. Ve svých oceňovaných prózách se vydává po stopách předků, rozkrývá vrstvy paměti a zachycuje vzpomínky z dětství.
V Ptačích ulicích vystřihl autor čtyři příběhy z předválečné židovské Varšavy. Znovuoživuje v nich starý svět, který navždy zmizel nejen v hrůzách nacistických lágrů a následném socialistickém marasmu. To minulé Paziński ale pouze nepopisuje, skrz vyrovnávání se s minulostí nastoluje otázky naprosto současné, jakými jsou třeba migrace a identita lidí vykořeněných ze své domoviny, nebo téma hranic (v nejširším smyslu tohoto slova).
Kromě vypravěče, „posledního v řetězu generací, který je přikován k jeho samotnému konci“, nečteme postavy, kterým je pod osmdesát. Ale mládí má vůči odcházejícímu světu závazky. „Jakub jde v mých stopách. Tak to říkal. Jakub mě zastoupí, Jakub převezme nit, Jakub začne tam, kde já už nemám sílu dále psát.“ Míní o vypravěči zesnulý z povídky Pohřební průvod. Pokračovatel, nástupce, „poslední v řadě“, jež od starců přebírá péči o tradici, příběh a paměť.
Právě v postavě vypravěče se skrývá první klíč k Pazińského próze. Druhým, možná totožným, je paměť paměti, vyrůstání ve stínu předchozích pokolení, která se formovala za traumatických okolností, a která se doslova domáhají vyprávění o sobě. Celá kniha pramení z pocitu něčeho, co chybí, hybnou silou je melacholie a v dětství, „snad díky nepozornosti dospělých“, vyslechnutý příběh o tom, že „nové části města byly zbudovány na lidských kostech pohřbených mělce hned pod nohami chodců”.
Na stránkách Ptačích ulic se jako leitmotiv rýsuje cosi jako jemná panika člověka v zástupu, který po odchodu těch dříve narozených zůstal odkrytý a sám v nepochopitelném světě. Mizí knihy, antikvariáty jdou do demolice, staříci nás zanechávají osudu a vypravěč Ptačích ulic se musí sám vymotat ze hřbitova-bludiště. Když je pokračovatel sám, co zůstává? Vzpomínky, četba, psaní a věčný pocitem ztráty. Piotr Paziński sám říká: „Věřím, že jedině skrze literaturu lze zachránit mizející svět. Jako bytostný pesimista zároveň vím, že už takový znovu nevybudujeme. Odtud melancholie mých příběhů. Nikoli ale nostalgie, nechybí mi, co už je pryč.“

Komentáře (0)