Hvězdy nad hlavou

recenze

Jako v této době téměř každá fantasy série, i Měsíční kroniky se dostaly svou knihu povídek. A na tuto knihu jsem se opravdu těšila, protože pokud jste četli moje recenze, víte, jak moc jsem si zamilovala každou hlavní postavu. No a teď můžu potvrdit, že je to vážně skvost. Vím, že někteří lidé si na ty doplňkové povídky moc nepotrpí, ale tady vám říkám, rozhodně jim dejte šanci. I kdyby vás povídky o jednotlivých postavách nezaujaly (což si nedovedu představit), alespoň kvůli poslední a dle mého názoru nejdojemnější povídce ta kniha prostě stojí.

Rozhodně se sluší vypíchnout povídku Malá androidka, která je o nové postavě a to, jak už název napovídá, o androidce. Já celou dobu žila v domnění, že to bude příběh o Iko, ale nakonec tam přece jen kus Iko je, protože tato androidka je svým "vadným" naprogramováním, kdy touží po tom, být jako člověk, velmi podobná. Příběh je zároveň dalším retellingem a to tentokrát na Malou mořskou vílu - nicméně tu Andersenovu, která se od Disneyho verze trochu liší. Tohle byla neskutečně nádherná a neskutečně smutná povídka, u které mi opravdu pukalo srdce. Příběh byl prostě tím smutným příběhem Malé mořské víly, jen v jiné podobě a byla to opravdu nádhera, ač smutná.

Povídka Strážkyně vypráví o velmi zajímavé postavě, která bohužel v sérii neměla možnost mít moc prostoru, ale všichni víme, jakou záslužnou roli hrála. Je o Michelle Benoitové a o tom, jak se stala opatrovnicí princezny Selene neboli později Cinder, jak se do jejího každodenního života dostala vnučka Scarlet a alespoň trochu prožijeme i její krátký, ale citově silný románek s měsíčňanem.
V podstatě navazující povídkou je příběh s názvem Závady, který popisuje Cindeřin příjezd do adoptivní rodiny, konečně poznáváme jejího adoptivního otce, který krátce na to, jak víme, umírá na letumózu a vidíme její (ne)přijetí zbytkem rodiny. Opět takový smutný příběh, která alespoň mě přiměl se Cinder soucítit ještě víc než dosud.

Aby těch smutných příběhů nebylo málo, dostávám se k povídce Královnina armáda, která se zaměřuje na Vlka a jeho nástup do armády v pouhých třinácti letech. Měl to chudák těžké a když se do stejné smečky navíc později dostává i jeho bratr, je to ještě trochu těžší. Jsme také svědky toho, jak se stal alfou a... no, i Vlka je mi zkrátka líto a opravdu z duše nesnáším Levanu a její divotvůrce za to, co se nestyděli dělat.
Na rovinu říkám, že povídka, na kterou jsem se nejvíc těšila, je Carswellův průvodcem za štěstím pojednávající o Thorneovi. Proč asi. Thorne je prostě moje srdcová záležitost a stoprocetnně má nejoblíbenější postava z celé série... A rozhodně se dostal taky na příčku 5 nejlepších knižních mužských postav. No a jeho příběh byl prostě jako on - přestože byl v příběhu ještě dítě, byl to zkrátka pořád ten okouzlující a vtipný Thorne. Jistě, kdybych nebyla tak omámená jeho pozdějším já, měla bych chuť ho občas vyfackovat za to jaký to byl slušný manipulátor, ale ono by to asi stejně nešlo... Že to nebyl žádný vzorňák víme, ale když jsme nahlédli do jeho dětské hlavy, víme, že to vlastně věděl i on. No prostě nemiluj ho.

Nechybí ani povídka o Thorneově polovičce Cress. Jmenuje se Až přjede slunce svit a byla opět poměrně dojemná, protože nám ukazuje dobu, kdy byla chudák Cress přivedena do kruté realit jejího světa, kdy místo jí očekávaného letu na Zem byla zavřena do satelitu. Moc toho tato povídka sice neukazuje, ale Cressiny pocity jsou tu vystiženy dokonale a i sní nejde jinak, než soucítit.
Povídka Mechanička nám představí příběh, který už jsme jednou četli, ale tentokrát z pohledu Kaie. Jde o první setkání Kaie a Cinder, když se vydal na trh za jistým Linh Cinderem, aby mu opravil androidku Nainsi a... zjistil, že je to vlastně TA Cinder. Tohle bylo neskutečně roztomilé. Jak Kaie smýšlel o Cinder, jak ho zaujala, no prostě...aaach. Tohle byl určitě skvělý nápad a tyhle dva já prostě miluju.
Povídka, která mě opravdu dostala, je Princezna a strážce. Ta nám vypráví příběh o Winter a Jacinovi, který se odehrává v průběhu několika let, abychom měli možnost vidět toho, co nejvíc. Vidíme jejich jedinečný vztah, jejich zamilovávání se, ač by vlastně neměli, bod, kdy se Winter rozhodla přestat používat svůj dar, co následovalo potom, jak přišla ke svým jizvám.. No je toho opravdu hodně a byla to velká nádhera.

No a dostáváme se k pro mě zlatému hřebu. Závěrečná povídka Něco starého, něco nového se odehrává po událostech v posledním dílu a motá se okolo jisté svatby, která všechny členy posádky Zvonečníku dostane zase pořádně dohromady. Vidíme, jak se změnily jejich životy, ale jejich přátelství a láska zůstaly stále stejné a já přísahám, že jsem opravdu i slzela. Ale zároveň jsem se nesčetněkrát smála (a většinou samozřejmě díky Thorneovi). Po tomto neskutečném zakončení je pro mě ještě těžší sérii opustit, ale na druhou stranu, lepší konec nevymyslíš. Teď už se jen těším na mě zbývající povídku Nejkrásnější o Levaně, ale jsem si jistá, že s Měsíčními kronikami se ještě neloučím, protože k těmto mým v podstatě přátelům se jednou prostě musím vrátit.

Komentáře (0)