Hrdina Achilleus a ňouma Patroklos – rozpačitá nová verze starého příběhu

recenze

Achilleova píseň (2014) / Themistia

Historické romány mám ráda, a přestože příběh o Achilleovi znám, těšila jsem se na nové zpracování. Musím nicméně přiznat, že knihu jsem asi v její třetině zavřela a takřka odložila na dobro, protože jsem se strašně nudila a čtení mě rozčilovalo.

Nejprve musím napsat, že jazyk, kterým je kniha vyprávěná, je velmi hezký, líbí se mi popisy postav, přírody, pěkná přirovnání, jistá lyričnost a jistě i dobrý překlad. To, co mě zpočátku rozčilovalo, bylo neustále zdůrazňování Achilleovy fyzické přitažlivosti formou Patroklova vzdychání nad každým jeho půvabně zakřiveným prstem či odleskem jeho očí – bohužel nikoliv jednou, ale v každé další kapitole opakovaném znovu a znovu, až mě to ubíjelo a k tomu všemu v části knihy, která ani nepopisovala muže, ale ještě pubertálního chlapce.

K tomu přibylo učení u kentaura Cheirona, od kterého jsem očekávala mnohem víc, nicméně bylo velmi popisné, bez nějakého děje, tudíž působilo velmi nudně a stejně tak nudná byla skutečnost, že bojovat se Achilleus vlastně nikdy neučil, protože už v nějakých 12 letech byl dokonalým bojovníkem – všechno vysvětleno božstvím, nikoliv vlastním úsilím hrdiny, tedy není moc o čem číst, ani za co hrdinu obdivovat.

Nakonec jsem ale tento pro mě nezáživný začátek překousla a nelitovala jsem, po odjezdu do Tróje se spád knihy zlepšil a některé scény byly povedené. Líbili se mi další hrdinové přivedení na scénu – Oddysseus, Diomedes či Agamemnón a osobně bych uvítala, kdyby měli v knize ještě více prostoru. Velmi se mi líbila scéna, kdy se před vojáky rozhádají Agamemnón s Achilleem, což je scéna klíčová i pro původní děj v Iliadě, protože po ní přestane Achilleus za Řeky bojovat.

Autorka mě nicméně zklamala tím, co provedla s postavou Patrokla, který byl podle řeckých legend sám schopným válečníkem, navíc byl starší než Achilleus a byl jeho mentorem. V knize byl Patroklos vylíčen jako naprostý ňouma – neuměl vzít zbraň do ruky, což by se ještě dalo odpustit, ale neměl ani žádné další schopnosti, za které by ho mohl někdo obdivovat – nebyl chytrý, nebyl vtipný, nebyl zručný, neuměl zpívat, neuměl hrát na lyru, jednoduše nic, co by vysvětlovalo, proč by se do něj měl Achilleus zamilovat. Zkrátka nedávalo to žádný smysl a autorka to nijak nevysvětlila. A já nemám ráda příběhy, které jsou nelogické a nedávají smysl.

Další podle mě nešťastnou verzí bylo vykreslení jejich vztahu jako čistě homosexuálního z našeho kulturního hlediska, takže taková ta ideální věrná láska dvou gayů. Homér samozřejmě nic takového nepíše, vypráví pouze o tom, že to byli přátelé na život a na smrt. Je pravdou, že v Řecku byly bisexuální vztahy tolerovány, a že v obdobích válek, kdy byla o ženy nouze, byla erotická přátelství mezi muži akceptována. Ale všichni velcí řečtí hrdinové milovali především ženy, včetně Achillea, takže jeho postava je až směšná, když jsou pro něj všechny ženy fuj (asi tak jako pro Belmonda v jeho skvělé komedii Zvíře) a zároveň tím zanikl jakýkoliv prostor pro popsání jeho vztahu s Briseovnou, kterou v původní Homérově Iliadě nazývá svou ženou a ona jeho svým mužem. Celkově bych tedy shrnula knihu jako promarněnou příležitost vytvořit z velkého tématu velký román.

Komentáře (1)

Přidat komentář

---