Hankův advocatus diaboli/Petr Ritter

22.04.2013 v 12:02, autor: hasa, přečteno 788x, popularita recenze: 19.44

Hankův advocatus diaboli/Petr Ritter

Recenze knihy: Kavárna

Zvláštní a nepravděpodobné věci se kolem nás dějí. Pořád, každý den, častěji, než bychom si pomysleli. Možná za to může prostá náhoda a její nevypočitatelné hry, možná lidé se svými sklony přestupovat pravidla, dopouštět se hříchů, ale také konat dobro a dobré skutky, a není vyloučené ani to, že se za vším skrývá veliký hybatel, trestající a současně poskytující naději. O tom všem přemýšlí knížka Zdeňka Hanky Kavárna vydaná nakladatelstvím Mezera v roce 2009.Autor v ní vypráví paralelně dva příběhy odehrávající se v rozmezí let 1996 až 2009, jejichž děj probíhá od počátku až téměř do samotného závěru ve dvou dlouhou dobu spolu naprosto nesouvisejících proudech. Je sice zřejmé, že autor obě tato vyprávění dříve či později splete do jednoho copu, ale jejich naprostá odlehlost vzbuzuje s každou další stránkou větší a větší zvědavost, jak to nakonec zamýšlí udělat.Jeden příběh se rozvíjí na půdorysu harmonických vztahů mezi bratry Rudou a Jakubem a jejich sestřenicemi dvojčaty Lenkou a Lucií od jejich dětství až do rané dospělosti, v němž hraje zásadní roli podivná schopnost nejmladšího Rudy pozorovat zvláštní auru, která vyzařuje z lidí okolo. Pro ostatní je toto tajemné světlo neviditelné, on však z jeho zabarvení neomylně rozeznává, zda má před sebou velmi zjednodušeně řečeno, člověka dobrého či zlého. Druhý příběh pak sleduje počínání českého advokáta Marka Wiemara, zlomyslného vypočítavého, ziskuchtivého a prospěchářského pokřivence, pohybujícího se v prostředí francouzského venkova, kde sice nemůže vykonávat advokátní praxi, ale nebrání mu to těžit ze své inteligence a vzdělání a lákat do chytře nastražených léček každého, kdo je natolik naivní, že spoléhá na dané slovo, slušnost, soucit. Tak podvádí a okrádá francouzského kavárníka, pojišťovnu, řemeslníky, ale ve své důsledné malichernosti i třeba invalidní nemohoucí babičku, které se neštítí v tramvaji ukrást peněženku, přičemž věci většinou dokáže zakroutit tak, že mu oběti ještě děkují.Zdeněk Hanka zde rozvíjí prastarý svár dobra a zla, přičemž oba tyto protipóly vycizeloval až do abstraktně čistých forem. Konfrontuje dobrotu bez podezíravosti, dobrotu doslova svatou, s čirým neředěným zlem. Mohlo by se zdát, že si zde sám otevírá bránu k výtkám a k nařčením ze schematizmu, ovšem jen pokud odmítneme, že se jedná o úmysl, o záměr vytvořit prototypy reprezentující pozitivní i negativní člověčí rysy v projevech lidí naší doby.Pokusím-li se ponořit do myšlení advokáta Marka proplouvajícího jako elektrický rejnok mezi naivními dobráky, ve kterých nevidí nic, než kořist, jako zřejmě každého mne napadá – může ve skutečném životě existovat takový advokát? Může se mezi námi tak dlouho beztrestně pohybovat takový člověk? A jakkoliv si to nerad přiznávám, musím spolu se Zdeňkem Hankou připustit: může. Dnes a denně je potkáváme; na ulici, na úřadech, v politice. Je-li taková zrůda advokát se všemi svými zbraněmi, tím hůře. Tím hůře také pro něj. Protože advokát je koneckonců profese, které je dáno do vínku pomáhat. Že si za to nechává platit, se nenechme mýlit, na jeho poslání to nic nemění, stejně jako nic nemění na svatosti kněze, že dostává plat. Ale jestliže pak kněz třeba zneužívá děti, tím hůř nejen pro děti, jimž sebere víru, kterou je měl obdařit, ale tím hůř i pro něj samotného, neboť se zbaví sebeúcty – stejně jako to zde platí u advokáta.Podobně člověka musí při čtení Hankovy knížky napadnout, zda mezi námi opravdu existují tak jednoznačně pozitivně naladění lidé, jako jsou Lenka, Lucie, Jakub anebo zlatou auru vyzařující Ruda. Mimochodem vcítění se do světa a myšlení Rudy, kdy je na počátku příběhu ještě malý kluk omezený v možnostech ve svém věku porozumět arogantnímu světu dospělých, kteří vědí všechno nejlépe, rozhodně lépe než on, to jsou podle mého názoru pasáže patřící k těm nejpovedenějším. Nicméně celá linie čtyř dětí a posléze mladých lidí, u nichž dobro harmonicky vyvěrá z jejich harmonických rodin, je vystavěna zcela logicky, a tímje i uvěřitelná. Přiznám se, že její podtržení prvkem barevné aury vyzařující z každého člověka pro ty, kterým je dáno ji vidět, zprávu, jaký skutečně je, ve mně vyvolávalo z počátku jistou skepsi. Zdálo se mi, že si autor snaží vypomáhat vnější zbytečnou berličkou, k vyjádření něčeho, co by přece měl sdělovat příběh sám. S přibývajícími stránkami však i tato Hankova hra zcela upoutala můj zájem, až jsem v duchu docela rád spoluodhaloval, jak to vlastně všechno kolem těch barevných září funguje.Jakmile se oba příběhy v závěru setkají a vpletou do sebe, autor dospívá k mnohokrát zpochybňovanému, nicméně přesto věčně platnému zákonu, podle kterého se otáčí naše lidská zeměkoule, totiž že dobro nakonec vždycky musí mít navrch. Má jednu velice vlivnou vlastnost, kterou zlo postrádá – hledá a nachází spojence, vytváří koalice dobrých. Dobro se spojuje, prostě proto, že je dobrem, a proto musí vždycky zvítězit. Zlo to nedokáže. Věrno své podstatně se neustále štěpí, sebedestrukčně napadá všechno a všechny kolem, včetně svých soukmenovců, čímž zůstává osamocené, rozdrobené a do té míry ztrácí na síle, že dříve či později v tomto osudovém souboji vždycky podlehne. To zdaleka není jen laciná povrchní proklamace, to je promyšlené optimistické poslání Hankovy knihy.  
Petr Ritter

Komentáře (0)