Drásavé hledání záchytných bodů života...

recenze

Smutek andělů (2014) / JanH

Když jsem se zamýšlel nad tím, jak začít recenzi této knihy, vzpomněl jsem si na Jana Hanče, který kdesi napsal, že velikost a výjimečnost Máchova Máje nespočívá v dějovém poselství této básně, které je samo o sobě banální a nezajímavé, ale v atmosféře, kterou se Máchovi podařilo navodit verši jako „zbortěné harfy tón“, „ztrhané strůny zvuk“...
Při čtení Smutku andělů islandského spisovatele Jóna Kalmana Stefánssona může mít čtenář rovněž pocit jakési jednoduchosti, prostoty a strohé popisnosti bez nějakých větších vývojových zvratů, děj plyne jakoby samovolně, svým vlastním směrem a rychlostí (tedy spíš pomalostí) a zůstává tak na čtenáři, aby rozluštil ono všudypřítomné naléhavé poselství, které je v něm skryto. Je možné, že tato kniha bude „nad síly“ těch, kdo jsou zvyklí na jistý literární „pořádek“, na to, že kniha má vždy nějaký děj, tu snadněji, tu obtížněji rozpoznatelný, ale přece jen děj, který odněkud někam vede. Islandský spisovatel však s námi kráčí cestami, na nichž žádná literární dogmata neplatí a kde se čtenář musí spolehnout jen a pouze na svůj instinkt a jakýsi šestý smysl, který mu umožní vyčíst, o čem kniha je...
Mám-li mluvit za sebe, pak můj literární instinkt mi říká, že Jón Kalman Stefánsson vytvořil velkolepé dílo, které v mnoha směrech a ohledech daleko překračuje rámec „pouhé“ literatury a - nepřímo, ale o to naléhavěji - vstupuje do hájemství psychologicko-existenciálního nazírání kamsi za tento svět empirické skutečnosti. Tato cesta jej přivádí k vyslovování prostých a zdánlivě samozřejmých pravd o našem pozemském údělu, které však - právě tím, jak svébytně a a neúprosně jsou před nás staveny - v nás vzbuzují dojem čehosi zásadně nového a objevného.
Kniha nemá hlavního hrdinu, resp. žádného takového v ní nelze jednoznačně identifikovat. Možná je jím chlapec, který nemá jméno a před jehož duchovním zrakem se odvíjí život jedné zapadlé rybářské vesnice s jejími obyvateli, u nichž jen málokdy zahlédne něco vskutku lidského, hřejivého a láskyplného. Jakoby krutá příroda, neustále padající sníh, mráz a hukot nedalekého moře, nevyzpytatelného a obávaného, udusily v lidech všechny vyšší myšlenky, touhy a nakonec i samu lidskost. Čtenáře mimoděk napadá, zda vnější svět, pokud na sebe vezme nějakou extrémní, např. právě „islandskou“ podobu přírodních živlů, utržených ze řetězu předvídatelnosti a vypočitatelnosti, nezdeformuje vposledku člověka „ke svému obrazu“. Tato zásadní myšlenka se v různých variacích objevuje v celé knize a autor na ni nedává žádnou odpověď, jeho cílem evidentně není vyslovovat jednoznačné a zřejmé závěry, ale právě „jen“ klást otázky. A třebaže se jedná o otázky po smyslu života a lidské existence, po tom, zda život, který končí smrtí, má vůbec nějaký smysl, nikdy neupadá do patosu či nabubřelých frází, ale zůstává u prapůvodní, obyčejné a každému člověku nejvlastnější touze přežít a uniknout nicotě, jakkoli je zřejmé, že jde o boj předem prohraný.
Hledání odpovědí tak zůstává na samotném čtenáři, on to je, kdo se musí vydat sněhem, mrazem a vichřicí na cestu za poznáním sebe sama. Autor mu to nijak neusnadńuje, naopak - jakoby mu líčením lidské bídy a ubohosti házel klacky pod nohy a naznačoval, že z osidel „špatného“ konce všeho našeho úsilí není úniku. Ale - je tomu skutečně tak? Opravdu v knize nenajdeme ani stín naděje na osvobozující vykročení směrem „mimo“ tento svět, někam, kde strádání a celoživotní plahočení mohou přece jen mít nějaký smysl a cíl? Odpověď na tuto otázku si musí na stránkách knihy najít každý čtenář sám...

Komentáře (2)

Přidat komentář

---