Dívka v ledu je knihou roku 2016 aneb Když se to nejlepší z anglické školy snoubí se severskou detektivkou

recenze

Na český trh právě dorazil thriller Dívka v ledu, literární senzace letošního roku, které se jen ve Velké Británii a Spojených státech prodalo již více než milion výtisků a filmová studia se perou o práva k jeho zfilmování. Autor Robert Bryndza v ní poprvé představuje detektiva šéfinspektora Eriku Fosterovou a předkládá čtenářům napínavý a strhující thriller s dokonale vykreslenými postavami a překvapivým koncem.
Divka v ledu je jednou z knih, která čtenáře dokonale vtáhne do děje a která se opravdu čte „na jeden zátah“. Proč? Ústřední postavou se sice nejprve zdá být oběť, dcera bohatého a všemocného aristokrata, ale omyl. Hlavní hrdinkou je detektiv šéfinspektor Erika Fosterová. Ta se musí oprostit od vlastních problémů (při policejní akci, kterou vedla, zahynulo několik policistů včetně jejího muže) a s chladnou hlavou začít pracovat. Díky její umanutosti a až buldočí zaťatosti, odmítnutí nátlaku nadřízených, kterým v podstatě „šéfují“ příbuzní oběti, se ukáže, že ona „dívka v ledu“ není první a jediná mrtvá. Erika Fosterová a její tým tak bojují nejen s pachatelem, ale i s nevůlí některých kolegů a nadřízených, kteří dlouhou dobu odmítají připustit spojitosti mezi vraždou dívky z vlivné a bohaté rodiny a vraždami prostitutek. Největší problémy jim způsobuje otec oběti. Zpočátku se zdá, že se pouze snaží chránit si pověst a postavení, ale postupně začne zasahovat do vyšetřování a tahá za nitky až v nejvyšších místech. Erika stojí nejen proti vrahovi, ale i proti systému protkanému nepotismem, ve kterém jediné, o co jde, je moc – absolutní moc – a všemu podřízená snaha o její udržení. Vyšetřovatelka se tak dostává pod tlak ze všech stran, a protože není superhrdinka (což je mimochodem velmi sympatické), udělá i několik chyb, které ohrozí nejen vyšetřování, ale dokonce i ji samotnou.
Autorovi se podařilo vyvolat a udržet napětí a děs až do poslední stránky, a to i bez hektolitrů krve a nechutných detailů vražd. Skryté a neartikulované zlo je v tomto případě hrůzostrašnější než doslovné popisy. Přesto se kniha o téměř 450 stranách čte opravdu jedním dechem a po přečtení se nebudete moci dočkat dalšího dílu.

Komentáře (0)