Daniel Glattauer opět ve vynikající formě

recenze

Gerold Plessak, který se víceméně z protekce stal novinářem v bezvýznamném listu Den co den, v němž má na starosti ještě bezvýznamnější rubriku o případech „úředního šimla“, komplikujícího život obyčejným lidem, se dostává do víru událostí, které zcela změní jeho dosavadní, alkoholem a odporem ke své práci vyplněný život. Jeho dávná láska mu oznámí, že její syn (čtrnáctiletý Manuel) je i jeho synem a současně ho požádá, aby po dobu, kdy bude pracovně pobývat v Africe, se o něj několik hodin denně staral. Zhruba v téže době dojde navíc k tomu, že na jeden z jeho článků zareaguje neznámý mecenáš, který pošle obálku s 10 000 eury a výstřižkem právě Geroldovy novinové noticky na adresu jisté dobročinné organizace, takto oběti úřední zvůle. Tyto dvě události se stávají spouštěčem neobyčejného dobrodružství, kdy Gerold postupně navazuje kamarádský vztah s původně naprosto nekomunikativním Manuelem, přičemž je tomu tak především díky skutečnosti, že po každém jeho dalším článku následuje desetitisícový dar a oba se tak stávají svéráznými detektivy, pátrajícími po totožnosti tajemného dobrodince.

Ich-formou psaná kniha je doslova „nadupána“ literárními gagy, autorův styl je originální a vytříbený, děj příběhu postupuje jakoby samospádem s grácií a lehkostí. Pasáže, v nichž se Gerold po večerech setkává se svými hospodskými kumpány a probírá s nimi denní události, navštěvuje zubařku a snaží se o navázání bližšího vztahu, zúčastňuje se redakčních porad a mnohé jiné jsou vzorovými ukázkami brilantního humoru, na němž „si smlsne“ i ten nejnáročnější čtenář. Nádavkem k tomu jsou pak zasvěceně a jak jinak než opět s nadhledem a sarkastickou kritičností člověka z branže (Glattauer působil léta jako novinář ve vídeňských listech Die Presse a Der Standard) popsané poměry v redakčních týmech, kde se lze setkat jak s přátelstvím a kolegialitou, tak – a možná i častěji – s pokrytectvím, patolízalstvím a kariérismem.

Kniha je založena na skutečné události, ovšem nakolik se tento fakt promítá do samotného příběhu se lze jen dohadovat. Vposledku o to ovšem ani nejde, neboť tím hlavním, co si každý z četby knihy Daniela Glattauera Není zač odnese, je jedinečný zážitek autorova mistrného žonglování se slovy spojeného s citem pro výrazovou proporcionalitu a jistou zdrženlivou subtilnost textu. Když k tomu připočteme vypravěčskou ekvilibristiku a zmíněný inteligentní humor, pak lze předpokládat, že se Glattauerova kniha stane literární událostí stejně, jako tomu bylo před lety v případě jeho nejvíce ceněného díla Dobrý proti severáku.

Komentáře (0)