Chvála prozíravosti

recenze

„I ve mně se radostí zasmálo srdce,
jak jsem je chytře oklamal smyšleným jménem.“

Odyssea (či v původní podobě Odysseia) – slovo, kniha, příběh. Slovo, které navždy bude znamenat nesnadnou cestu životem. Kniha, o které spolu diskutovali nejslavnější myslitelé všech dob. Příběh, který na obálkách přisuzujeme jednomu autorovi. Slepému Homérovi, jemuž snad slepota sama dala jméno. Homérovi, o kterém se toho traduje možná i více než o „jeho“ hrdinovi Odysseovi. Autorovi, který možná ani neexistoval. A existoval-li, zřejmě ani Odysseu nesepsal. Možná ji jen držel v paměti a pokaždé ji vytvářel znovu a znovu při zpěvu a její obsah zaznamenali a upravovali další. Nezáleží však příliš na tom, kam se v tzv. Homérské otázce přikloníme, zda na stranu těch, kteří tvrdí, že Ilias a Odyssea jsou dílem jednoho geniálního autora, nebo dílem více autorů, kteří na sebe navazují (k tomu doporučuji doslov Sylvy Fischerové ve vydání od Academie).

Odyssea je epos psaný v daktylském hexametru a sepsaný pravděpodobně na konci 8. století před naším letopočtem. Odyssea navazuje na epos Ilias. Člení se na 12 111 veršů rozdělených do 24 zpěvů, přičemž ty jsou dále rozděleny na tři části – Télemachos, Odysseus a Ženiši. První část pojednává o Télemachově snaze vyhledat otce, který se nevrátil z dobyté Tróji. Druhá část popisuje Odysseův strastiplný návrat na rodnou Ithaku a v poslední části se Odysseus s Télemachovou pomocí pokouší osvobodit svůj dům od nápadníků usilujících o věrnou Pénelopu a sblížit se opět se svou rodinou.

Odysseus, Télemachos a Penelopa

„Spasil jsem vás jen smělostí, silou a chytrostí svojí!“

Středobodem příběhu je hrdina Odysseus, jenž Ílion (Tróju) důvtipem svým zničil. Hrdinovo jméno znamená posedlost, přičemž právě posedlost touhou vrátit se domů je pro něj tolik charakteristická. Po cestě je schopen a ochoten vytrpět mnohé, snášet ty největší strasti jenom proto, aby dosáhl svého cíle a dostal se domů. Jak typické je toto jednání i pro nás, současné lidi? Odysseus je sice vykreslen jako udatný hrdina, který je vlastně polobohem srovnatelným snad i s Héraklem, nicméně se domnívám, že Odysseova síla tkví v tom, že je tak podobný člověku. Že je snadné si představit, že jeho příběh vtáhl každého Řeka, který poslouchal u praskajícího ohně a dovedl se vžít do všeho, co Odysseus prožíval. Snad každý z nás kdysi zažil volání nebezpečné touhy (Sirén), snažil se přemoci většího a silnějšího (Kyklop), byl sváděn k tomu, aby zůstal na místě, ale věděl, že je správné jít dále (Kirké), rostl a toužil po uznání a návratu rodičů i samostatnosti (Télemachos) a těšil se domů, do vlasti (Ithaka). Vždyť právě to je hlavním tématem Odyssey, které nás tolik přitahuje – cesta. Cesta životem. Životem plným nástrah a úskoků nesmrtelných bohů, nestálých smrtelníků a krutých živlů. Cesta, která může skončit jakkoli, přesto se nikdy nevzdáme naděje, že skončí šťastně. Nejlépe návratem tam, kde je nám dobře. Domů.

„A proto doufám, že dojdeš teď cíle,
i když tě vždycky osud zpět zahnal.“

Vedle Odyssea jsou důležitými postavami příběhu Télemachos, který zosobňuje ideál dospívajícího syna, a věrná a moudrá Penelopa. Právě osobnost Penelopy dostává v Odyssei málo prostoru, což je velká škoda. Už jenom proto, že jen dvěma postavám se podaří přechytračit kromě ženichů i samotného lstivého Odyssea. Samozřejmě, že obě tyto postavy jsou ženy. A samozřejmě, že jednou z nich je Penelopa a druhou Pallas Athéna. Jinak by to ani v Homérově světě fungovat nemohlo. Penelopina úloha v příběhu totiž nejprve působí velmi pasivně – je doma, vzlyká nad ztrátou manžela a tiše doufá v jeho návrat. Ve skutečnosti se však v průběhu příběhu dozvídáme, jak na ženichy i nad Odysseem vyzrává.

Pilíř tradice nebo základ moderny?

Odyssea je eposem tvořícím kanon evropské literatury, a tudíž je pilířem tradice. Nicméně se domnívám, že povaha a vlastnosti Odyssea ukazují, jak moc je Odyssea také moderním dílem. Odysseus je sice strháván rozmary Poseidona, nicméně dokáže se s tím vyrovnat a žít. Nebojí se využívat lstivosti i vůči samotným bohům (např. vůči Pallas Athéně), i když ví, že jeho lest odhalí. Kdo z nás by měl takovou odvahu ještě dnes postavit se bohu a zalhat mu? Odysseus takovou odvahu má a možná i proto mu bohové pomáhají, protože s nimi zachází jako se sobě rovnými („Ty smělče! Zase již myslíš na dobrodružství a zvůli, a bít se chceš dokonce s bohy nesmrtelnými?“). Jako se smrtelníky.

Při čtení jsem nevěděl, proč se bohové rozhodli zrovna tak, jak se rozhodli. Proč Athéna pomáhá tolik Odysseovi? Protože je jí podobný a sympatizuje s ním („Ve lsti vyznáme se oba: ty z lidí jsi nad jiné bystrý v řeči a vtipu, já z bohů v moudrosti a radě.“)? Není to od bohů milé, že s námi umí soucítit? A naopak, proč většina bohů působila spíše jako děti jednající na základě svých okamžitých pocitů? Poseidon jako obvykle neustal v hněvu, ostatním bohům se naopak náhle Odyssea zželelo, Hermés poradil Odysseovi, jak na Kirké (chtělo by se říct, že pouze s odůvodněním, že „jen bozi; ti mohou všecko.“; nikoli tedy lidé).

Zejména ve srovnání s Aeneidou vyniká Odyssea právě větší propracovaností postav a jejich charakterů. Není proto divu, že pro starověké Řeky nebyl problém jednotlivé postavy a části Odyssey převést na jeviště. Příkladů zajímavého psychologického popisu postav lze najít mnoho. Odysseus např. nemůže spát a převrací se den před zamýšleným zúčtováním s ženichy, buší mu srdce, štká nad smrtí druhů i setkáním se synem. Za vrchol popisu prožitků obou postav pak považuji setkání Odyssea s Penelopou. Domnívám se, že jsem snad možná v žádné knize nečetl tak realistický popis toho, co nastalo, když Penelopa schází, aby se přesvědčila, zda je dole její manžel, či nikoli. Drobná lest na ověření si, že se opravdu jedná o jejího manžela, je pak třešničkou na celém dortu. To z Odyssey dělá stále aktuální a velmi poutavé dílo.

„Mlčeli všichni jati podivným kouzlem (příběhu).“

Ačkoli se Odyssea od Aeneidy a Božské komedie liší tím, že je v ní kladen větší důraz na příběh, což zřejmě plyne i z původní povahy Odyssey jako ústně předávaného díla, které má zaujmout posluchače, není ani čtení Odyssey ochuzeno o etické hodnoty, které byly pro předky tolik důležité. I postmoderní čtenář si tak může vzít příklad z předků a obohatit svou moudrost o ctnosti, jakými jsou mužnost, odvaha (až smělost), důvtip, pohostinnost, věrnost, pieta (respekt k celku přesahujícímu člověka – např. rodina, obec, vlast), šlechetnost, chytrost, upřímnost, mlčenlivost, trpělivost, umírněnost a další. Podobně jsou naopak kritizovány neřesti, jako např. marnotratnost, zbrklost, bezbožnost (myšleno jako opak piety) a zbabělost. O to působivější je pak skutečnost, že jednotlivé postavy jsou kombinací obojího, nikoli jen dobří, či jen špatní. Jsou „jen“ lidští. Jsou jako my.

Mužství je v Odysseově podobě pojímáno vcelku mile, i když ještě pořád trochu dětinštěji oproti Aeneidě (Odysseus občas jedná velmi impulsivně, což by se pro Aenea už nehodilo, i když…), ale zase o něco odvážněji a příměji oproti Božské komedii. Mužnost se projevuje vtipností, smělostí, soutěživostí, chytrostí, odvahou, sílou a obecně poměrně radostnou aktivitou. Snahou být spravedlivý a moudrý. Tedy chovat se dospěle a odpovědně. Jako obvykle i toto vymezení mužnosti odolá testu času. Jen ve vztahu k Penelopě Odysseus trochu působí dojmem spíše chlapce, ale to lze odpustit vzhledem k tomu, čím vším si Odysseus musel projít (si muži musí projít, aby si získali ženu?).

„Koráb se vracel tiše po Ókeanu.
Zprvu šustila vesla, pak vál jen vítr.“

Budoucím čtenářům Odyssey

Odysseu zcela jistě doporučuji číst jako první z klasických děl evropské literatury, pokud máte v úmyslu číst i další eposy (Aeneis, Proměny, Božskou komedii, Ztracený ráj). Ačkoli jsem nečetl Ilias, domnívám se, že Odyssea je velmi čtivá, a právě její důraz na vykreslení poutavého příběhu a zajímavých plastických hrdinů může čtenáři posloužit jako motivace k jejímu dočtení.

Při čtení Odyssey se, podobně jako při čtení Aeneidy a Božské komedie, vyplatí mít aspoň základní představu o kontextu, v jakém se příběh odehrává (trojská válka, umístění Ithaky, Kréty a Lakedaimonu apod.). Oproti předchozím dvěma zmíněným dílům je to také proto, že jsem (zatím) nedržel v ruce vydání, které by obsahovalo poznámkový aparát, jako je tomu u díla Vergiliova a Dantova. Naopak výhodou Odyssey je, že povětšinou poznámek není k pochopení textu třeba, protože jsou v díle jednotlivé odkazy vysvětleny a čtenář se objasnění, o koho se jedná, dobere velmi rychle sám.

K tomu navíc doporučuji překlad Vladimíra Šrámka, který je sice o část předposledního zpěvu a celý poslední zkrácený, nicméně jeho úsporný, a přitom čtivý volný verš je velice moderní a čtenáři nezvyklému veršovaného eposu přístupný. Jen v pár obratech se mi více líbil Rezkův překlad.

Doporučuji se pak soustředit kromě příjemného příběhu na příklady výše zmíněných morálních hodnot a psychologie postav. Nepochybuji o tom, že Vás čtení Odyssey obohatí, ať už od si od jejího přečtení budete slibovat cokoli.

Komentáře (0)