Chodby v mlze

recenze

Ryszard Kapuściński patřil a i po své smrti patří k vynikajícím polským reportérům a publicistům. Bojoval za lepší svět a jeho zbraněmi přitom byly jen pero, papír, psací stroj a fotoaparát. A jeho mozek – vybavený mimořádnou intuicí zamířit tam, kde se něco děje, a z hromady hroutících se trosek, popela a dýmu vytáhnout to podstatné. To, co má být uchováno pro příští generace.
Když se začal fakticky hroutit Sovětský svaz, rozhodl se Kapuściński projet jej křížem krážem a zdokumentovat tichý kolaps impéria, o kterém se i američtí politologové ještě několik měsíců předtím domnívali, že je to nejstabilnější státní uspořádání. Obr na nohou z oceli, která pro Sovětský svaz byla vším (však jsme se v hodinách hospodářského zeměpisu těch čísel něco namemorovali), a která, jak se ukázalo, nebyla ušlechtilou legovanou nerezovou ocelí, ale obyčejnou uhlíkatou, která podlehla korozi způsobené centralizovanou mocí založenou na zločinecké ideologii.
Kapuściński se rozhodl navštívit místa v centru moci, místa odlehlá, místa, kde se změna systému neprojeví ani za třicet let, ale i místa, která po první jiskřičce uvolnění poměrů zalétnuvší tam z Moskvy explodovala v ohni etnických nepokojů.
Výsledkem jeho cest je kniha „Impérium“. Ačkoliv by se mohlo zdát, že půjde svým způsobem o reportážní cestopis, není to tak úplně pravda. Autor se nesoustředil jen na svoje cesty na přelomu 80. a 90. let, ale do knihy vložil osobní vzpomínky z cest předchozích a dokonce i z dětství. Ve svém cestování nacestoval přes 60 000 km sovětskými pustinami a 60 let sovětským komunismem.
Kniha je podle toho členěna. Vzpomínková část je věnována stalinskému teroru ve 30. letech. Kapuściński jej sám jako malý kluk zažil, neboť se narodil v dnešním Bělorusku. Vyprávění tedy začíná vzpomínkami na útěk před Rudou armádu a násilnými deportacemi kulaků, Poláků a dalších nežádoucích „živlů“ na Sibiř. Na to navazují úvahy o transportech lidí „odsouzených“ k práci a pobytu na Sibiři a vzpomínky na vlastní cesty po SSSR v době intenzívního budování socialismu.
Další část je věnována Kapuścińského cestování po SSSR v okamžiku hroucení toto, co předtím byl vybudováno – tedy státního systému postaveného na socialistických principech. Kapuściński navštívil mnoho míst: Kavkazské země, dálný Východ, Moskvu. Ukrajinu… A ze všech podal svědectví doby. Neradostná svědectví, která poukazují na odvěkou skrývanou etnickou nenávist, dosud spoutanou náhle odpadlými okovy nekonečné státní moci, na imperiální počínání etnických Rusů, které si v průběhu věků zotročili jednotlivce i národy od Brestu po Vladivostok, na všeobecnou materiální bídu a nemohoucnost. Nad tím se se stejným hrůzyplným významem jako kouř z osvětimských pecí zjevuje pozdní svědectví z pracovních táborů v Magadanu, v nichž zahynulo na 3 000 000 „nepřátel“ sovětského zřízení.
Poslední část kniha je soustředěna na dění související s rozpadem SSSR a prvních kroků při budování nového řádu. Smutná role Gorbačova je postavena vedle neméně smutné role Jelcinovy. Jeden z nich zapálil doutnák k sudu prachu, na němž dožívající impérium spočívalo. Druhý měl postavit základy nového státu, opírajícího se o…? O co se mohlo nově vznikající Rusko vlastně opřít? O staletí života v nevolnictví a v porobě, o žádnou zkušenost s demokracií a o staletí autoritářských režimů, o několik nezávislých myslitelů, z nichž většina skončila v lágrech a několik šťastnějších v emigraci, o neexistující průmysl (pomineme-li ten zbrojní zaměstnávající 16 mil. pracovníků), o nefungující zemědělství, o mnohamiliónovou armádu, o zkorumpovaný a zkostnatělý státní a stranický aparát, který změnil mimikry dříve, než si to Jelcin uvědomil? Kapuściński odevzdaně v závěru knihy píše, že očekávat v Rusku výrazné změny v roce 1993, tedy dva roky po rozpadu SSSR, je bláhové a „žádá“ o deset, dvacet let. Nyní to bude 25 let. Hodnotit to, co pozorujeme, může a musí každý z nás.
V reportáži z Magadanu Kapuściński píše o vyprávění malé holčičky, která říká, že když je velký mráz, pokryje město zvláštní mlha. Mlha, která je tak „pevná“, že když jí projde člověk, zanechá v ní jakýsi tunel. Ráno, když chodí děti do školy, poznají podle těch tunelů, kdo z kamarádů a učitelů už do školy šel.
Kapuścińského kniha mi tu mlhu připomíná. Zanechává v lidské mysli tunely, které ukazují, kdo prošel ruskou historií a co za sebou zanechal. Dívat se na ty tunely je velmi smutné. Nezbývá než popřát tomuto národu, který světu dal mimořádné jednotlivce, aby jako celek přestal být rabem a stal se pánem.

Komentáře (0)