„A všichni ti malí andělé vzlétnou k nebi výš...“

recenze

Noční hlídka je 29. knihou z cyklu Úžasná Zeměplocha. Jedná se o humoristický fantasy román z pera uznávaného britského spisovatele sira Terryho Pratchetta. Děj začíná v největším městě Zeměplochy, Ankh-Morporku, kde sledujeme velitele Noční hlídky, Samuela Elánia, jak se honí za šíleným zločincem a vrahem Karcerem. Konečně ho dostihne na střechách města, když tu ho silná bouře v blízkosti Neviditelné univerzity, kde sídlí mágové, přenese i s Karcerem zpět do minulosti. Elánius se ocitá ve starém, špinavém Ankh-Morporku, kde městu vládne šílený lord Sebevražda a Noční hlídka je jen banda obyčejných chlapů, co pravého policistu nejspíše nikdy neviděla... A tak se Elánius musí vydávat za seržanta Kýlu, aby naučil své mladší já, jak vypadá pořádný policajt, a aby zabránil Karcerovi pozměnit minulost, která je sice krvavá a temná, ale pro budoucnost Ankh-Morporku naprosto nezbytná.

Když jsem tento román četl poprvé, tak jsem si po dočtení říkal, že to, co ji odlišuje od ostatních knih ze série Úžasné Zeměplochy je fakt, že je mnohem více vážná. Tehdy jsem nebyl úplně daleko od pravdy, ale teď, po druhém přečtení, bych chtěl svůj výrok lehce pozměnit. To, co tuto knihu vybočuje z řady ostatních Zeměploch je její melancholická nálada, která je přítomna po téměř celý příběh. Ať už se bavíme o situaci panující v Ankh-Morporku v minulosti, nebo o konkrétních humorných prvcích (například o přisprostlé vojenské písničce, jejíž úryvek jsem citoval v názvu recenze) vše má, tu slabší, tu silnější, nádech melancholie.

Vnitřní boj s bestií, která čeká v nitru každého z nás na to, až budeme nejslabší, aby mohla převzít velení, vysněné ideje revolucí a jejich neuskutečnitelnost v reálném (i v tom plochém) světe, či třeba ohavnosti, které někteří páchají s přesvědčením, že to, co dělají, je správné. Toto a mnohé další jsou problémy, které nám tu mistrně předkládá Terry Pratchett, i když je nutno říci, že s trochu větším důrazem, než je u něj a jeho knih tak typické. Také charaktery jednotlivých postav jsou mistrně vytvořené. Ať už se bavíme o, he he, pochechtávajícím se psychopatovi Karcerovi, který Vás pobodá, protože jste se na něj podívali a vzápětí se podiví, kdopak Vám to provedl, o lehce naivním a nadšeném revolucionáři Reginaldu Půlbotkovi, jehož zapálení mu nedovolilo přestat ani po smrti, nebo třeba o velmi naivním mladém Samu Elániovi, který má na vše svůj světonázor a zatím netuší, kdy mlčet a zůstat stranou, ani jaká zvěrstva na něj ve světě číhají. Za zmínku rozhodně také stojí představení mnoha postav známých z dřívějších románů, ale tentokrát z trochu jiného úhlu, často, když ještě byly obyčejnými neznámýni lidmi a celý život měli teprve před sebou.

Každá správná recenze by měla mít jak část pochvalnou, tak část kritickou. Přiznám se, že jsem velmi těžce hledal (dost možná i proto, že jsem pouhý laik a nikoliv literární kritik), co zde vytknout a dokonce jsem i zvažoval možnost tuto pasáž úplně vynechat, ale potom by se nejednalo o dobrou recenzi (tím ale netvrdím, že teď dobrá je, pouze k ní má více nakročeno). I proto tu najdete kritiky velmi pomálu. Oproti klasickému příběhu ze Zeměplochy je ponuřejší a více politicky zaměřený a proto by nemuselo dojít k úplné shodě se stálými čtenáři, kteří jsou zvyklí na něco lehce jiného. Co mě po dočtení trochu zamrzelo a možná i zklamalo, byla role Karcera v tomto příběhu. Myslím si, že se jedná o zápornou postavu, která nemá na Zeměploše obdoby (snad jediní srovnatelní a možná i o trochu lepší záporáci jsou páně Zichrhajc a Tulipán z románu Pravda). Na začátku knihy to právě vypadalo, že se celý příběh bude točit okolo dopadení Karcera v minulosti a těšil jsem se, že poznáme tuto postavu do všech jejích mrazivých detailů, a že možná i pochopíme, proč se chová tak, jak se chová, ale po většinu knihy nebyl pro děj až tak podstatný a nakonec jsem měl pocit, že byl dopaden jen proto, aby se neřeklo, že na něho pan Pratchett zapomněl.

Noční hlídka je temný a melancholický příběh, který, přestože obsahuje typický Pratchettův humor, se vymyká a vyniká nad ostatními příběhy ze Zeměplošského cyklu. Snad žádný pravý fanoušek Zeměplochy a sira Terryho Pratchetta se nemůže smutně pousmát při zmínce o snítce šeříku a nikdo, a tím myslím opravdu nikdo (dokonce ani Vetinari ne) nemůže dočíst tento příběh s chladnou tváří a bez emocí. Pokud váháte, jestli si knihu přečíst, ať už poprvé, potřetí nebo třeba podesáté, přečtěte si ji. Bude to stát za to.

Komentáře (0)