VikyKleinik
přečtené 202
Slavnost bezvýznamnosti
2020,
Milan Kundera
2x jsem se pousmál nad nějakými situacemi nebo myšlenkami, které však nemají příliš valnou hodnotu. Zbytečná novela o zbytečnosti.
Sebevražda
2015,
Édouard Levé
Říkal jsem si, že by to vzhledem k sebevraždě autora krátce po předání rukopisu mohla být podmětná kniha, jelikož autor musel psát o tom, co se ho jistě hluboko dotýkalo. Autor píše ve druhé osobě příteli, jenž se zabil. Pravděpodobně pujde o dialog sám se sebou. Dialog, plný otázek typu: "Bude ti tvá žena dávat za vinu, žes jí tu nechal?" nebo "Definovala tvá smrt tvůj život?" a žádných odpovědí. Kniha je monologem fragmentů přítelova života, které mi řekli jen to, že přítel život nevychytal co se biochemie týká. Nemá důvod být nešťastný, ale prostě je. I to se stává. Člověk nemohl být šťastný, tak se vypsal ze své melancholie a ukončil. Napadá mě, že dílko to je relevantní hlavně pro ty, jenž jsou na tom stejně jako Levé, či pro ty, jenž tíhnou k melancholii. Mně však daná melancholie a absence příběhu těžce nudila. Teď jsem se asi nevyjádřil dost správně. Nepotřebuji příběh k tomu, abych si knihu užil. Bavit mě můžou jednotlivé odstavce. A bavit mě může i melancholie textem prostoupená. Nevyžaduji jen humor. Zde mě však melancholiické vyznění, spolu s obsahem odstavců jen nudilo a věty níže citované mě jen odpuzují. "Spolu s tím, jak se přibližovala přáž, opouštěl jsi bdělý sen, do nějž tě ponořily vlny." "Tvá mysl plula touto scenérií kamenů zjemnělých tmou, jako bys byl na pomezí života a smrti." Nedokážu hned říci, proč jsou mi takové výroky proti srsti. Proč mi to zní tak blbě? Zdá se mi to jen o trošku míň nevkusné než tweety nějaké depressed hoe. Nedokážu do takových stavů proniknout? Vlastně pochybuji, že do toho lze proniknout. Zní mi to uměle, směšně a hloupě. Nezpochybňuji, že autor cítil melancholii a přemítal nad smrtí. Pochybuji však, že byl dost dobrý spisovatel na to, aby to byl schopný vkusně zaznamenat v textové podobě. Osobně s knihou nemám žádný intelektuální ani morální problém. Jsem však jiný člověk, pro kterého je takýto obsah zcela nepodstatný. Nic mi těch 90 stran nedalo (trojverší posledních 10 stran jsem ani nečetl).... celý text
Už je tady zas
2013,
Timur Vermes
Vermes dokázal zkombinovat Hitlerovu osobitost s velkou dávkou satiry. Velmi humorná kniha, která ve své podstatě vypovídá i o současné společnosti a její otevřený konec má děsivé zabarvení.... celý text
Společenstvo Prstenu
2006,
J. R. R. Tolkien
odpad!
Cenit Petera Jacksona, že z tý otravné předlohy dokázal vyextrahovat působivé a epické dílo. Pán Prstenů je první opravdové fantasy, které jsem četl. Filmovou adaptaci mám rád a říkal jsem si, že je to notoricky známé a přověřené časem. Proto mě překvapilo, jak špatně to na mě působilo. - Naivní příběh dějem. Hobiti jsou neustále zachraňování. Tolkien je měl napsat schopnější a ne z nich udělat neschopná děcka. Alespoň tak se zprvu jeví. - Kniha má vyloženě otravné části. Co měl být do hajzlu ten Tom Bombadil? - Otřesně znějící písníčky a básníčky (až na tu o jednom jediném prstenu, ta je dobrá). - Obecně se mi obsah stránek nelíbil. Od příběhu po popisy krajiny to mě mne působilo rozvlekle, blbě a nudně. Soudím, že další díly knižní trilogie budou snesitelnější, ale abych se o tom přesvědčil - to vůbec. Dál s tou unylou hovadinou marnit čas nebudu.... celý text
Kmotr
1990,
Mario Puzo
Kniha se mi líbila více nežli filmy, protože dala více vyniknout svým postavám, čímž se pro mě stala atraktivnější. Film (alepsoň tedy ten první mám v živé paměti) má sice vizuální kumšt, ale obsahově mi přišel slabý, páč postavy nebyly dostatečně prokresleny, aby se mě jejich osudy dotkly. V knize je též lépe přiblíženo fungování této New Yorkské rodiny a porovnáno například s Caponovic famílií ze Chicaga. Narozdíl od mnohých kritiků se mi části odbočující od hlavní linie rodiny Corleonů bavily. Knihu to v mých očích učinilo rozměrnější a plnější, když jsem mohl nahlédnout třeba pod naleštěnou pokličku starého Hollywoodu díky prostoru, jenž dostal Johny Fontano. Jeho osud mě zajímal možná nejvíc, páč jeho životní trable jsou nejvíc rozvětveny a jeho mysl se projevuje častěji, než mysl kohokoliv z famílie. Kmotr bavil, ale neohromil. Četl jsem lepší příběhy.... celý text
Den Trifidů
1999,
John Wyndham (p)
Zbytečné číst. Jsou totiž lepší příběhy o snaze skupinky lidí přežít v nehostiném prostředí (třeba Malevil). Závěr Trifidů musel nějak vyšumět, protože si nepamatuji, že by to mělo nějaký ucelený konec. Na nudu, kterou jsem cítil po celou dobu poslechu však nezapomenu.... celý text
Nadace a Země
2012,
Isaac Asimov
V závěru se tato sága dosti odchýlila od původního tématu samotné Nadace a zašla tam, kde mě její obsah nijak nebavil. Ani jeden díl neni dokonalý, ale původně mě facinovalo téma a jeho nosný rámec, který je schopný utáhnout zajímavé příběhy. Ten poslední je však těžce neuspokojivý. Asimov asi dokázal propojit svá Robotí díla a vytvořit univerzum, ale přesto ponechal osud galaktické říše nedořešený. Dle mého moc spěchal v prvních třech knihách a pojmul jen malou část historie Nadace, přičemž prvek, který ji narušil (Mezek) přišel příliš brzy a koncept nemohl dále stát. Zbytek knih přišel až o desetiletí později a se značnou odchylkou od svého původu. Poslední díl je pak ze všech nejhorší. Hledání zapomenuté planety Země nebylo zábavné. Postavy byly spíše otravné. Dění nepříliš vábné a rozpor mezi lidskou individualitou a jednotou lidstva jakožto superorganismu nijak zvlášť zajímavě rozpracované. Nudilo.... celý text
Dívka, která si hrála s ohněm
2009,
Stieg Larsson
Není to tak zajímavá literatura, abych ji četl tolik hodin. Poslouchal jsem ji během práce. Vzpomínám si, že mě v souvislosti s okolnostmi relativně bavila, ale nic mi nedala a dnes si druhý díl Milénia už téměř nepamatuju.... celý text
Americké psycho
1995,
Bret Easton Ellis
Je to velmi grafické a zábavné. Jistě nejsem jediný, kdo Americké Psycho shledává jako skvělé satirické dílo. Filmovou adaptaci zbožňuju - je to film jisté dávky preciznosti - ale knihy jsem se trochu obával, protože jsem slyšel stížnosti na dlouhé nezábavné popisy oblečení jednotlivých postav. Nemám rád, když musím číst něco, co není nijak důležité a je to o to horší, čím víc toho je. Čím jsem však knihou prostupoval, tím více mě bavila. První kapitola neni nikterak úderná, ale s dalšími kapitolami kniha jen nabírá na kadenci výlevech Batemanovi vyjebanosti, u který jsem se zkrátka výborně bavil. Netrvalo dlouho a uznal jsem, že snad pokaždé, kdy knihu otevřu, tak se u ní rozesměju (převážně u konverzací). Baví mě však samotný fakt, že Patrick Bateman je fyzicky dokonalej - perfektní kondice, neodolatelný odstín pleti, čistá pleť, ale psychicky je naprosto rozesranej.... celý text
Pijan
1997,
Hans Fallada (p)
Příběh o člověku, jehož alkohol přivedl na zcestí. Přitom Ervín nebyl nijak dobrým člověkem než začal pít - byl málo schopný, slabý, neživelný ňouma, kterého nad vodou držela jeho žena a střízlivost. Bez ní se mu nedařilo v obchodě i jejich vztah začal kolísat. Myslím, že alkoholu propadl, protože ho jaksi vykurveným způsobem dodával pocit síli. Najednou se živelným stával - sváděl boje s ženou, těšil se na konflikty, otvíral si pusu na jiné ženy a užíval si brikule, které vyváděl. Ne nadarmo se říká, že alkohol je ďábel. Uzavřel s Ervínem smlouvu, poskytl mu (ač pokřiveně) co chtěl, ale současně s ním vyjebal a všechno mu vzal. Respektive alkohol mu to nevzal. Tato kniha neni totiž čiistě o alkoholismu, protože od poloviny knihy se Ervín k pití nedostane. Jeho rozhodnutí, mezi nimiž bylo i nadměrné pití, ho zavedla přímo do prdele. Zavislý však asi nebyl, páč neprodělal delírium. Pil hodně a tvrdej, avšak pouze krátce. Nemyslím si tedy, že ta závislost přišla v příběhu přiliš rychle, jak mnozí vytýkají. Jakmile se Ervín dostane do krimu a později do ústavu pro psychicky narušené, tak mi to silně začalo připomínat Vyhoďme ho z kola Ven. Jen s tím rozdílem, že Kesey se přihlasil dobrovolně jako pokusný králíček testů s LSD, zatímco Fallada nebyl schopný prozarit byrokracii těchto zařízení a byl zde vyloženě zavřený mezi labilními jedinci, kteří nejsou žádnými poťouchlými postavičkami, s nimiž se lze skamarádit, ale těžce otravní imbecilové zanedbávající vlastní hygienu a škodící si navzájem různými malichernostmi, které postihují jejich mysl. Vykreslení jednotlivých postaviček, se kterými Ervín přijde od styku, se autorovi povedl a přesto nesklouzl ke grotesce. Pijan si stále zachovává potemnělý odstín zkaženého osudu. Děj sice nemá takový rozměr "napínavé hry" jaký jsem cítil u Neviditelnýho, ale přec baví a zajímá po celou dobu. Říkám si, že Pijan funguje jako varování, protože jsem po celou dobu měl pocít, že něco takového se člověku klidně může stát. Toto mi následně potvrdil kontext tvorby tohoto díla (z podstatné části je totiž zpovědí). Každopádně - nevím sice, jestli jsou na tom dnes ústavy lépe, ale faktem je, že člověk by měl přemýšlet, jak na něj působí to, čemu se oddává, proč tak činní a mít trochu představivosti, aby věděl, kam to může zajít. Pokud ji nemá, doporučil bych mu přečíst Pijana. Pokud ji má, stejně si ho užije.... celý text
Terror
2007,
Dan Simmons
Fantasy prvek je nadbytečný a závěr neuspokojivý (trochu mi to připomíná Kingovu neschopnost). Pokud by se to drželo reálií, ale přesto bylo fiktivním příběhem a dedukcí toho, jak výprava mohla probíhati (protože záznamů je málo), jistě by mě to bavilo více. Postavy by potřebovaly více hloubky, aby proti sobě jejich individuální vůle byly silněji opřené, příběh by tím byl zajímavější ve svém průběhu, páč by ho šlo lépe vymyslet, zašmodrchat, učinit šťavnatějším so se osudů postav týká, prohloubit, vygradovat, zatraktivnit a ukončit tak, jak by bylo hodno názvu. Alespoň teď však vím něco o Franklinově ztracené expedici.... celý text
Zámecký pán aneb Antikuro
1992,
Jan Křesadlo (p)
Jeden z nejhorších čtenářských zážitků. Né, že by mě ta kniha tak srala, jako třeba Stepní Vlk, jehož přeromantizovaný sloh jsem nenáviděl každý okamžik který jsem se nad knihou nutil strávit, protože jsem měl zato, že se v ní skrývá příběh hlubokého lidského nitra, avšak ve finále byla protagonistova osobnost spíše otravná svou stupidní emoční nestabilitou a ubohostí. Ani myšlenka samotná pro mě už nějakou dobu známá nebyla ničím v úžas přivádějící. Jan Křesadlo napsal jakousi hříčku z pohraničního městečka, ve kterém se promíchají osudy několika postav. Prý satira na tehdejší socialistické poměry. Ano, opravdu to má nějakou výpovědní hodnotu i snahu o absurdum a vtip. Ani jedno ale pořádně nevyzní. Přemýšlím, čím to bylo, že mne ta kniha tak nudila. Vždyť mě by ten ten polodementní pasák myslící si, že je šlechtic jenom proto, že dostal k bydlení zámek, jenž současně slouží jako kravín jeho krávám, které šoustá protože má přiliš silný sexuální apetít, měl bavit, ale snad je to humornou složkou, jenž je jaksi přítomná, ale autor ji přec nehraje na správnou notu. Asi je na vině i sloh, výběr slov, vypávění, to jak se příběh nese kupředu. Nechalo mě to po celou dobu chladným. Vypravěč vypráví kapitoly pojímající činy postav, ale polodementní Slovák vypráví sám za sebe. Tyto kapitoly jsou napsány jakousi staroslovenštinou, která se špatně čte. Je to trhanej, špatnej, neladnej, núplnej, kostrbatej jazyk. Teoreticky by to mělo přispět k vytvoření obrazu o jeho debilitě, avšak v rozporu je ten fakt, že to co říká (obsah jeho vět) moc debilně nezní. Sice myslí, že je pán zámku a je ochotnej v nouzi prcat krávy, ačkoliv je od nich celej osranej. Nadšenej z toho neni. Furt by radši pěknou kulatou ženskou riť. To by snad měly být výrazná značky vypovídající o jeho osobnosti, které se z něj snaží učinit bizarní postavičku, avšak co se jeho smýšlení týká, není takovým retardem, takovou karikaturou. V nastalých situacích narativu knihy se dokáže pohybovat jako relativně rozumně smýšlející člověk, ač negramotnej a jednoduchej/prostej. V tom zřím psychologický rozpor a neukočírovaný vtip. Já se během knihy pousmál jen jednou (podobizna Stalina v kumbálu). Žádný jiný pocit ve mně však nevzbudila (krom nudy a otravy - což však nebylo uměleckým záměrem, ale jen neschopností bavit a zaujmout) Samotné události nejsou přiliš zajímavé a příběh se mi ke konci jevil příliš vyumělkovaný - to proto, aby osudy jednotlivých postav a nastalé situace tak nějak zapadly do sebe, nějak se završily a knize byl konec. Čim déle jsem to četl (po celou dobu však z povinnosti, nikoli radosti) tím sklesalo hodnocení, které jsem knize hodlal dát (zprvu jsem si říkal, že asi 2/5). Postupně jsem si však začal uvědomovat jakousi nefunkčnost tohoto zbytečného dílka i též žačal být otrávený z Křesadlovi neschopnosti mne pobavit, či ve mě vzbudit zájem o jeho postavy. Na nich mi nezáleželo. Bylo mi jedno, jak skončí, což vždycky považuju za velký autorův neúspěch. Když si teď navíc uvědomím, že vlastně nikdo na nic nedoplatil všichni skončili nejlíp jak mohli, tak mi ta výpovědní hodnota knihy přijde jaksi podivná, umělá, nepřirozená... Stejně takové se mi zdály postavy, které postrádaly opravdovost, což je zvláštní, protože autor se jim snažil vtisknout psychologickou roviny a vměstnat je do řady pestrých situací. Možná je to tím, že se je autor snažil vtisknou do situací, které v sobě měli jen pramálo přirozenosti - to kvůli té přidimenzovanosti a snaze o nějakou katarzi, které však chyběla údernost a celé to vyznělo tak nějak do prázdna. /Jak je možné, že to nemá špetku přirozenosti? Vždyť třeba všechny přímé věty jsou psány autentickou mluvou. Trhané neestetické vyjadřování. No možná se to nečte nejlíp, ale ta čtivost může být na škodu, pokud jde o vytvoření něčeho unikátního s jistým uměleckým záměrem. -Já si myslím, že umění má hlavně zprostředkovat nějakou vědomost, myšlenku, poetiku, tedy pocit a zážitek a to celé zaobalit do estetické krásy. Taky si myslím, že dobré umění má bavit. Přirozeně by ta zábavnost měla být přítomná, protože pokud dílo dobře zprostředkovává *výše jmenované*, tak to musí bavit/zaujmout. Taky mám dojem, že samotná zábavnost přispívá i k údernosti a pamětihodnosti díla. Kvůli nudě, jenž jsem cítil během trvání díla, ve mně *výše jmenované* nemusí ulpět v celém svém rozsahu a můžese stt, že za čas si na nic z toho nevzpomenu, Zůstane jen přesvědčení, že to dílo bylo prostě špatné. To už se zakecávám. Proč to na mě teda nefungovalo? Stále nad tím přemýšlím. Myslím, že jsou díla značně rozporuplná. Díla, která mají nějaký potenciál, ale tvůrce je nedokázal dobře ukočírovat a tak se mu rozpadly pod rukama. Pokud bych na Zámeckého Pána pohlížel jaksi jednoduše, mohl bych o něm mluvit v superlativech a předložit argumenti dokazující pozitiva. Já jsem ale přesvědčen, že každé pozitivum je narušováno nějakým jiným aspektem. No jak říkám, není to dobře ukočírovaný. Netrefuje to tu správnou linku. Možná je to jakoby někdo hrál oblíbenou melodii špatnými akordy (nevyznám se v hraní na hudební nástroje, ale snad se chápeme). Tohle mé přesvědčení vychází z toho, že po celých 256 stran jsem se nebavil/nebyl jsem zaujat.... celý text
Irčan aneb Tak vy malujete kvartýry
2018,
Charles Brandt
Kniha, narozdíl od filmu, dokázala poměrně dobře nastínit jak byla mafie napojena na odbory a já konečně zhruba chápu to, co se tam dělo. Taky Frank "Irčan" Sheeran u mne nabyl na lidskosti, protože přestárlý De Niro se svou provařenou mimikou ho na poli toho nedokonalého scénáře ztvárnil osobnostně ploše. Kniha je ve všech ohledech lepší. Jenom jí chybí ta krása filmu, kterou Irčan v některých technických aspektech oplývá (nikoli v omlazování dědků, ale ve vyobrazení doby, skrz kulisy, kostými a kameru). Jinak je to soliní faktická literatura, která dává nahlédnout do zákoutí americké historie. Charles Brandt odvedl kus práce.... celý text