Velká Feferona
přečtené 161
Merendy v zástěře: Úsporná kuchařka pro dceru
2021,
Jana Florentýna Zatloukalová
Sečteno a podrženo, velmi pěkná kuchařka. Jak už jsem psala v komentáři ke Kuchařce pro dceru, mám Florentýnu ráda a vděčím jí za mnohé (i když jsem už zjistila, že zdaleka ne všechny její recepty jsou vyladěné k dokonalosti - obecně bych řekla, že určitá obezřetnost je namístě zejména u receptů na sladké věci; z nějakého důvodu některá těsta obsahují nesmyslně malé množství tekutiny a nedá se s nimi potom v podstatě pracovat). I přesto je ale její práce všeobecně pravým požehnáním pro začínající kuchaře. Ale abych neodbíhala, zpracování této kuchařky je velmi pěkné, vnitřní uspořádání dává smysl a text doprovázející jednotlivé recepty tentokrát určitě stojí za to přečíst - neobsahuje totiž zdaleka tolik vaty jako u Kuchařky pro dceru, ale najdou se v něm i cenné postřehy a informace. Otázka je, nakolik si čtenář dokáže autorkou navržený neplýtvací systém převést do praxe ve své domácnosti. Já už spoustu z těch věcí, které navrhuje ve své domácnosti dávno dělám, ale pokud někdo není systematicky založený a nemá určitý... cit pro věc... tak nevím. Neplýtvání bude vždycky stejně hlavně o pozornosti a plánování, to za vás žádná knížka neudělá, i když určitě může pomoci, když máte v rukávu vhodné recepty. My navíc chováme slepice, takže pár brambor zbylých od oběda mi většinou nestojí za druhou myšlenku... no, ale dál... Doprovodné fotografie autorky sice nejsou něco, co by mi nějak esteticky lahodilo, ale odpovídají konceptu a jsou svým způsobem zajímavé. Fotografie pokrmů naproti tomu jsou opravdu velmi pěkné. Některé recepty už jsem vyzkoušela, s dobrým výsledkem. Na závěr jenom myšlenka: Plná cena této knihy je skoro 600,-. Já to nerozporuji, kniha je pěkně zpracovaná, obsáhlá a je v ní určitě velká spousta práce, ale... takhle: je to trochu paradoxní, protože pokud bych se musela uchylovat k některým věcem, které autorka v knize zmiňuje, zcela jistě by byla koupě této knihy mimo mé finanční možnosti.... celý text
Pária: Ravenor vs Eisenhorn
2021,
Dan Abnett
Moc jsem se těšila, vlastním všechny předcházející knihy (a připojuji se k doporučení, že je dobré si je přečíst, než se do Párie pustíte) a naprosto žeru Ravenora i Eisenhorna. Ale i když jsem knížky o nich četla o dost víc než jednou, minimálně celou první půlku jsem se drbala na hlavě, co to jako je. Hlavní hrdinka je v pohodě, ale pokud znáte přechozí knihy, hodně brzo začnete mít pocit, že tady něco není tak úplně v pořádku (a taky že není). Jinak moc nevím, co k tomu dodat, setkání se starými známými bylo super (nemyslím jenom oba inkvizitory, ale i jejich podřízené), nemám, co bych tomu vytkla - kromě toho WTF pocitu zkraje knihy, protože nemám ráda, když se nechytám. Ale jako jo, klasický abnettovský standard, rozhodně doporučuji.... celý text
Půl války
2021,
Joe Abercrombie
Pozor spoiler! Trvalo mi dlouho, než jsem to přežvýkala, ale kdyby na to člověk opravdu sednul, za den dva nejspíš není co řešit. Abercrombie se drží kurzu nastaveného v předchozích dílech, akorát trojka se mi zdá oproti svým předchůdkyním poněkud víc našlapaná událostmi a možná i drobet krvavější. Aby ne, skutečně se tu válčí (což si z předchozích dílů nějak nevybavuju) a taky se tu vede regulérní obléhání. K tomu napíšu jenom tolik, že dobývání Dagosky popsané stejným autorem před lety mě teda bavilo ale o dost víc. Tak jsem možná ještě nezinfantilněla úplně. Taky mě baví, jak autor do každého dílu přidá nové postavy, z jejichž perspektivy pak můžeme sledovat ty starší. Ve dvojce to bylo fajn, ve trojce jsou nově přišedší vesměs dost nesympatičtí, takže tam už to takový oheň není. Další body nahoru jsou za to, že se asi v půlce začnete drbat na hlavě: „Počkat, takže ono je to vlastně celou dobu… postapo?“ Škoda, že to Abercrombie víc nerozvedl, myšlenka je to bezesporu zajímavá. Taky se tu vyskytuje obstojný záporák a sem tam se najde i vtipná hláška. Vyznění konce je skvělé a zcela hodno svého stvořitele. Pár věcí, co mi vadí: 1) Klouže to po povrchu. Je tu víc věcí, které by si zasloužily detailnější prokreslení, ne jenom ta záležitost s postapem. Ano, já vím, je to kniha pro náctileté a má to být lehké a nesmí to nudit, bla bla bla… ale i tak je to místy až příliš zkratkovité, o celé řadě věcí byste si přáli vědět víc. Například ta pasáž s převzetím moci otcem/starcem Jarvim. Kruci, ten chlapík byl totální numero uno v prvním díle a hrál důležitou roli i ve druhém, tak si myslím, že vývoj jeho postavy v závěru by si zasloužil víc než pár stručných odstavců. Zvlášť vzhledem k hybné síle, kterou představuje v rámci děje a vzhledem ke světohybným událostem kolem něj. 2) Místy je to dost neoriginální a předvídatelné. Ale na jiných místech zase vůbec, čímž se to tak nějak vyrovná. 3) Měla jsem moc ráda krále Uthila i Lamače mečů a ani trochu se mi nelíbilo, jak s nimi Abercrombie naložil. Totéž platí o Brandovi, tam mě to vyloženě nakrklo. 4) Jackpot na konci shrábne nesympatická husa, která se do děje dostala až mezi posledními a celou dobu jenom otravuje. Při Trůnu, to už je mi snad milejší ten šampón Raith. Jeho postava aspoň projde nějakým vývojem, co by stál za řeč. 5) Je to poslední díl. Sečteno a podtrženo, autorovi rozhodně palec nahoru za odvahu vybočit ze svého obvyklého žánru. Popasoval se s tím v rámci možností dobře, i když to není nic, na co bych se za pár měsíců nadšeně vrhnula znovu. Jako další žánr k prozkoumání bych navrhovala nějakou pěknou temnou SF. Dokážete si to představit? To by byl teprve mazec.... celý text
Strážci Západu
1995,
David Eddings
Vtipná věc, tenhle Malloreon. Aniž bych četla předchozí Belgariad, dostala jsem se k téhle sérii v poměrně útlém věku a nejspíš proto, že tehdy nebylo nic moc lepšího k mání, četla jsem tuhle pentalogii pořád dokolečka dokola. A tak se stalo, že jsem se začala (zcela mylně) považovat za fanouška klasické fantasy. Trvalo mi poměrně dlouho, než jsem zjistila, že to tak není a že jiné žánry jsou mé duši svým charakterem daleko bližší. Což ale nic nemění na faktu, že celá pentalogie Malloreon je skvělá, dobře napsaná, postavy jsou dobře vykreslené a vesměs sympatické (kromě těch několika, které bych s gustem napálila palcátem do obličeje – zdravím lady Polgaru a princeznu Se’Nedru) a i dějově to odsýpá. Prostředí je pestré, promyšlené včetně principu fungování magie, politického a náboženského uspořádání světa i různých nadpřirozených potvor. Sama za sebe nevidím moc smyslu v tom hodnotit každou knihu zvlášť, dějově jedna na druhou úzce navazují a jsou kvalitativně docela vyrovnané. Jediná věc, co příliš nefunguje, je celá ta idea proroctví. Tím chci říct, že si to autor docela bez skrupulí usnadnil. Zjednodušeně bych to opsala asi takto: „A proč musíme tohle všechno dělat?“ „No, protože proto.“ On to Eddings sice všechno patřičně okecá, takže vám to během čtení ani tak nepřijde (zvlášť když je vám deset, nebo tak nějak), ale viděno dospělou optikou to jako zdůvodnění celé té anabáze příliš neobstojí. Ale to je asi jediná moje výhrada, jinak můžu všemi deseti doporučit, je to opravdu příjemné a většinou i oddechové čtení.... celý text
Magos
2020,
Dan Abnett
Slušný materiál. Kvalita povídek je pravda trochu proměnlivá (ovšem na škále od průměrných po vynikající, vyloženě špatná mi nepřipadala ani jedna), ale například hned první "Mor" je navzdory pomalejšímu rozjezdu opravdu dechberoucí. Úplně mi běžel mráz po zádech. Co se Magose samotného týká, já bych to označila spíš za delší novelu. Na román mi to připadá přece jenom malinko dějově chudobné. Taky jsem se díky jeho přečtení konečně rozhodla, kterého z těch dvou mám radši - a totiž Ravenora. Magos totiž není vyprávěn ich-formou z Eisenhornova pohledu a (nic ve zlém) jeho postava je přinejmenším zpočátku poněkud plochá. A moc se to nezlepší ani ke konci. Nevím, jestli to tak autor zamýšlel (možná ano, my co jsme četli předchozí díly už toho o inkvizitoru Eisenhornovi přece víme poměrně dost), ale mně to moc nevyhovovalo. Hlavní hrdina sice není vyloženě nesympatický, ale tentokrát jsem si nedokázala k žádné z hlavních postav vytvořit kloudný vztah. Respektive, než jsem to stačila, byl konec. Plný počet hvězd dávám hlavně proto, že navzdory drobným výhradám se jedná o slušnou porci zábavy přesně podle mého gusta.... celý text
Lolita
2007,
Vladimir Nabokov
O Lolitě už toho bylo napsáno mnoho a mnohem chytřejšími lidmi, než jsem já. Takže se nebudu pouštět do žádných hlubokých rozborů. Četla jsem ji kdysi na střední ze studijních důvodů a teď jsem si to (z čiré nouze) zopakovala. Že Nabokov umí dobře psát, to je nejspíš bez debaty (+ poklona překladateli), ale dějově je to vážně chudobné a co se týká nějakého morálního přesahu... no, ani se nedivím, že to po vydání vzbudilo takové pozdvižení. Já za sebe můžu směle prohlásit, že pro hlavního "hrdinu" (velikánské uvozovky) mnoho pochopení nemám. Protože když si odmyslím vzletnou sofistiku, zbude jenom velká hromada špíny. A vzhledem k tomu, že je to ještě navíc opravdu strašně rozvleklé, necítím se být povinna hodnotit výš.... celý text
Já jsem Marťana konzumovala v pořadí: film - audiokniha - kniha. A vzpomínám si ještě, že z kina jsem odcházela vcelku spokojená, ale že by se jednalo o nějakou nirvánu, to zase ne. K audioknize můžu napsat jediné: Jan Zadražil je bůh. Miluju, jak čte Terryho Prattcheta. U Marťana se sice logicky musí držet trochu při zemi, ale stejně je to skvělé. No a tištěnou knížku jsem si koupila a přečetla především proto, abych zjistila, jestli mi něco neuniklo. No, a neuniklo, v audioknize je všechno. Na papíře je z toho zase trochu jiný zážitek, takže nakonec proč ne. Zjišťuju, že mě tyhle survival akce děsně berou. Taky je potřeba říct, že Markův humor (odzbrojující a svým způsobem zatraceně sexy) to celé nesmírně zvedá, bez něj by to na nejvyšší hodnocení prostě nebylo. Co mě trochu mě mrzí je malinko uspěchaný závěr a taky posádka Hermesu mohla dostat o ždibec víc prostoru. Všichni jsou totiž svým způsobem super. Ale stejně jsem ráda, že na Marsu zůstal trčet zrovna Mark.... celý text
