Vecerkova přečtené 66

Muž v labyrintu 1992, Robert Silverberg

Dostat se do děje mi trvalo dobrou polovinu knihy, což mi nejen vzhledem k jejímu rozsahu přijde škoda. Nicméně poté mi dalo práci se od ní odtrhnout a během přestávek jsem přemýšlela jen nad tím, až ji dočtu, a jsem ráda, že toho Silverberg dosáhl. Příběh má i přes svou nadčasovost příjemnou atmosféru starších sci-fi. Děj je čtivý, pozornost čtenáře udržují dobře zvládnuté dialogy. S potěšením vyzdvihuji excelentní zvládnutí více dějových linek, střídání nejen kapitol z přítomnosti s těmi retrospektivními, ale také kapitol z pohledu jednotlivých postav. Přestože obvykle této vícepohledovosti zrovna neholduju, u Muže v labyrintu mi to připadalo zcela přirozené. Právě díky tomu může čtenář skvěle porozumět psychice jednotlivých postav a zároveň mít o všem přehled. Děj se točí kolem diplomata Richarda Mullera, který z určitých důvodů odchází žít na opuštěnou planetu Lemnos, které dominuje impozantní labyrint. Sám obývá jeho střed zatímco zdi jej chrání před případnými vetřelci. Po devíti letech jeho pobytu na planetě už na ní ale není sám- posádka lodi včetně Neda Rawlinse a Charlese Boardmana přistává na Lemnosu s cílem projít bludištěm a s Mullerem se setkat. Nejen že musí překonat nástrahy všech zón bludiště, ale také získat přízeň Mullera, který žil tak dlouho bez jakéhokoli kontaktu s lidskou rasou. Nicméně nedá se svítit, Muller je jediný, kdo může lidstvu pomoci. Příběh se odehrává v době, kdy lidé obývají mnohé terestrické planety a staví kolonie po celé galaxii. Problém nastává v okamžiku, kdy narazí na jinou formu inteligentního života. Autor pokládá filozofické otázky týkající se komunikace s těmito tvory. Poukazuje na to, že i kdyby se podařilo objevit ve vesmíru jinou vyspělou civilizaci, šance, že se bude natolik podobat lidem, aby s námi mohla komunikovat, je mizivá. Příběh na mě udělal dojem. Přestože žádná z postav nebyla napsaná tak, aby bylo lehké se do ní vcítit, Silverberg vsadil na na něco jiného, a sice na obecnou propracovanost děje, a povedlo se.... celý text

Když v ráji pršelo 1993, Jan Otčenášek

Tenhle román je pohlazením po duši. Láska hlavních hrdinů, něžná, bezpodmínečná, tak čistá, jak jen může být mezi dvěma mladými lidmi, přesto opravdová. Není autor, jehož vyjádření by mi bylo milejší než Otčenáškovo; jeho kompozice textu, syntax celkově včetně nádherných souvětí, pečlivě vybraná slova i s těmi latinskými, autentické dialogy. Jeho schopnost zachytit krásu okamžiku, ale nikoli sentimentálně, nýbrž s grácií. Jak elegantní jsou v jeho podání i ty nejobyčejnější situace z běžného života! Výsledkem jsou romány které je radost číst, už kvůli kráse po stránce jazykové. Tento pak je můj vůbec nejmilejší, snad kvůli jeho poněkud optimistickému ladění. Filozof Petr a pedagožka Ludmila jsou mladý pár, který se z jejich bytu v Praze rozhodne přestěhovat do horské chaty na Šumavu. Přes absolutní nedostatek praktických zkušeností s činnostmi jako je zatápění v kamnech, práce se dřevem nebo chov slepic si usmyslí probudit k životu horské údolí a z chaty poblíž vrcholu Ostružná udělat turistický cíl. Oživit již dávno zchátralou stavbu ale není lehké a oba musí projít celou řadu zkoušek, při nichž je často jedinou pozitivní věcí to, že jsou dosud spolu. Tvrdohlavá vytrvalost spojená s mládím obou hlavních hrdinů a upřímnost jejich vzájemného vztahu si mě získala. Jelikož celý děj sledujeme očima Ludmily, která je na život mimo pražskou společnost zvyklá ještě méně než Petr, veškeré pocity spojené s často marným snažením páru máme z první ruky. Dostáváme se tak k precizně vykreslené psychologii postav- Ludmila, která dává své emoce najevo a veškeré psychické dění se tak soustředí kolem ní, a Petr, který se své pocity snaží skrývat, ale skrze Ludmilu jež ho zná jako nikdo jiný jsme informovaní i o tom, jak situaci prožívá on. Čtení tohoto románu bylo příjemné a já jej vřele doporučuji, přináší uspokojivou naději v lepší časy.... celý text

Honzlová 2001, Zdena Salivarová

Atmosféra minulého režimu popsaná dokonale, bezprostředně očima někoho, kdo pocítil všechny důsledky 1948. Bez obalu, autenticky, román je věrným obrazem společnosti té doby, zachycuje její úpadek po všech stránkách a až neuvěřitelně bizarní situace, se kterými se lidé museli každodenně potýkat. Mluvím o atmosféře, protože Salivarová skrze přehledný děj otevřeně říká „a takhle to bylo, posuďte sami“. V tu chvíli příběh ustupuje do pozadí. Není to příjemné čtení, nicméně obzvlášť dnes je důležité si věci připomínat, neboť míváme pocit, že k ničemu podobnému už nemůže dojít. Je nezbytné, aby současná společnost měla povědomí o tom, že mnohé hodnoty, které dnes považujeme za samozřejmé, se mohou stát minulostí. Právě proto přisuzuji románu, jako prostředku takového uvědomění, zejména mezi mládeží, mezi kterou se řadím, velkou hodnotu. Přesto jsem vcelku rozpačitá, protože ačkoli jsem se snažila, ke hlavní hrdince- mé jmenovkyni jsem si cestu nenašla. Salivarová píše velmi osobitě a já její styl oceňuju, na druhou stranu se mi nečte nejlépe a já se ke knížce minimálně pár následujících let nevrátím. A to ne proto, že bych se cítila zkroušeně kvůli té bezútěšné době, kterou zachycuje, ale proto, že na táhnoucí se děj už podruhé nemám trpělivost.... celý text

Smrtka 2018, Neal Shusterman

S jakou lehkostí se Smrtka čte! Cítím se téměř neoprávněně tohle dílo hodnotit. Shusterman nasadil laťku opravdu vysoko. Způsob, jakým udržuje čtenářovu pozornost, jakým dávkuje nové informace a zvraty, je obdivuhodný. Výsledkem je dílo od začátku do poslední stránky napínavé, čtivé, nepředvídatelné. Závěr mě pak ponechal v úžasu. Samotná myšlenka autora na svět tak vyspělý, že v něm přirozená smrt není možná a veškeré informace jsou všem k dispozici, má přirozené důsledky: zločinci v podstatě neexistují, stejně tak umělci, jakékoli vzdělávání postrádá smysl. Není možné nakazit se nemocí nebo cítit bolest, zanikají náboženství. To vyvolává ve čtenáři otázky: Jaká by byla naše motivace pro to studovat, tvořit, pracovat právě v tomto okamžiku, víme-li, že náš čas není ničím vymezen? Jaký by byl smysl života kdyby nebylo možné dosáhnout ničeho nového, jednoduše by nebylo o co usilovat, protože bychom přirozeně byli tou nejlepší verzí nás samých a veškerých pokroků ve vědě a technice by už dávno bylo dosaženo? Autor zaměstná vaši mysl natolik, že o reálnosti tohoto nového světa nebudete pochybovat. Regulaci počtu obyvatel mají na starost smrtky, jediné bytosti, které mají své vlastní zákovy a pravidla. Všechno ostatní spadá pod správu všudypřítomného Nimbu, připomínající Hamiltonův Eden. Být smrtkou není jen pocta, ale také zodpovědnost, a každá z nich k úkolu přistupuje svým vlastním způsobem. Hlavní hrdinové příběhu, Citra a Rowan, jsou vybráni, ne zcela náhodně, aby se stali učedníky smrtky Faradaye. Ačkoli nikdo z nich o tuto výsadu nestojí, jen jeden se nakonec bude moci stát smrtkou, a situace se dále komplikuje. Všechny postavy, nevyjímaje záporáky, jsou precizně vykreslené, a proto není obtížné nechat se jimi již v prvních kapitolách vtáhnout do děje. Marie Curieová je osobnost. Navíc, autor si vás jistě získá svým humorem, mnohdy vyplývajícím z ironie situace. „To mi nemůžete udělat,“ prosil Kohl. „Moji rodiče z toho budou mít smrt. Prostě zemřou!“ „Ne, nezemřou,“ opravil ho smrtka. „Budou žít dál.“ ,,Můžeš mi říkat Alessandro,“ nabídl mu Volta. ,,To je tvoje pravé jméno?“ zeptal se Rowan. ,,Ne, pitomče, to bylo křestní jméno Volty.“ ,,(…) ale vzhledem k naší hvězdné reputaci Prométheus shledal, že nám stačí méně přísný trest. Byli jsme odsouzeni k sedmi smrtím (…)“ „Víš co? Jdi se bodnout,“ odpověděla Curieová a jenom částečně potlačila veselý úšklebek. „Ledaže bych si mohl přijít na vlastní pohřeb, má drahá.“ Nápady autora jsou brilantní a dozvídáte se o nich tak nenásilně, že zákonitosti světa z budoucnosti přijmete s naprostou samozřejmostí. Knize uděluji maximální možné bodové ohodnocení, tady odpovídající pěti hvězdičkám. (Ačkoli Smrtku považuju za nejlepší stand-alone, který jsem kdy četla, Shusterman naznačuje, že je prvním dílem série, a já jsem nadšená při pomyšlení, kam až by to mohla dotáhnout.)... celý text

Čerň a stříbro 2015, Paolo Giordano

Giordanovo vypravěčské umění dokáže i na omezeném prostoru této krátké novely čtenáře uchvátit. S melancholií, se kterou vypráví prostřednictvím otce o osudech jeho křehké rodiny, se zamýšlí nad otázkami manželského svazku a jeho předností před akademickými úspěchy, rodičovství a nevyhnutelností smrti. Vypravěč, v novele nejmenovaný, je doktorandem na matematicko-fyzikální fakultě. Stejně jako autor vystudoval fyziku a snad právě proto mi jeho čistá forma projevu a metafory, které používal, byly tolik blízké. Na samém začátku knihy umírá paní A., která v rodině vypravěče pracovala dlouhá léta jako domácí, později, po narození syna Emanuela, jako chůva. Vypravěč se následně ve vzpomínkách vrací k seznámení s jeho ženou Norou a všemu, co se událo od té doby. Obzvláště autentický popis toho, jak se mladí fyzikové tajně vydávali na ostatní fakulty, kde hledali ,,dívky, které se neoblékají se stejnou umrtvující střídmostí a které se nevyznačují zanedbanou netečností vůči tělům obecně", zjevně vyplývající z vlastní zkušenosti, mě mile pobavil. To hlavní, čemu se ovšem autor věnuje, je zachycení průběhu nemoci paní A., které je diagnostikována rakovina, její dopad na už tak poněkud labilní rodinné zázemí manželů, kteří se navzájem pomalu odcizují. Nora, která pracuje jako designérka, odmítá i přes vizi jistějšího zaměstnání pro jejího manžela opustit město, ve kterém žijí. Její muž překonává zklamání z vlastního syna, který je poněkud podprůměrný a rozhodně není matematickým géniem, kterého si vysnil. Tento problém Giordano představuje na ironické situaci, kdy se otec- se svým vzděláním z vyšší matematiky- snaží Emanuelovi bezúspěšně vysvětlit, že cokoliv násobené nulou je nula. Přitom se zdravotní stav paní A. zhoršuje a manželům dochází, že její přítomnost a svérázné názory byly tím, co jejich rodinu drželo pohromadě. Autorův styl je střídmý a exaktní a schopnost popsat tento příběh s nevyhnutelným koncem s takovou elegancí nemohu hodnotit jinak než kladně.... celý text

Odpusťte mi, váš Leonard 2015, Matthew Quick

Kdyby jedním z hlavních témat nebyla sexuální orientace a kdyby nebylo jemných zmínek o sexuálním životě a koncentračních táborech, tato kniha by se dala svou formou zařadit spíše ke knihám dětským; pro mě rozhodně obsahem nepřesahuje rámec cílové skupiny, pro kterou byla určená. V průběhu děje autor nenápadně nakusuje spoustu těžších témat- kromě sebevraždy také rasismus, náboženství, atomové bomby, lidi bez domova, šikanu ve škole, autoerotiku, zanedbávání ze strany rodičů, homofobii, obezitu, holokaust, závislosti, znásilnění- což zaprvé působí poněkud uměle a neohrabaně, zadruhé se ani jednomu z těchto témat autor nevěnuje hlouběji, spíše o jejich důležitosti okrajově informuje, občas ne příliš zdařile. Například vykreslení křesťanské dívky jako naivní fanatičky jejímž jediným předmětem konverzace je Ježíš a celkové pojetí tohoto tématu včetně přístupu samotného Leonarda, který dává jasně najevo, že mu Lauren připadá se svou vírou naprosto mimo mi ani jako ateistce příliš nelahodí. Nyní dejte tento obraz do kontrastu se samozřejmostí, s jakou autor vykresluje homosexuální pár. Kniha má číslované poznámky k textu, které mi nepřipadají na místě, nesdělují žádné informace, které by nemohly být do textu začleněny, spíše výrazně znesnadňují orientaci. Navíc mi větší část z nich připadá zbytečná. Trvalo mi chvíli, než jsem přivykla tomuto způsobu psaní, stejně jako vyjadřování autora. Samotný příběh se odehrává v současnosti s retrospektivními kapitolami které krátce shrnují minulost hlavního hrdiny s ostatními postavami a dopisy z budoucnosti, které jsou bez předchozího objasnění poněkud matoucí. Se všemi důležitými postavami se seznamujeme už v anotaci. Walt je soused, jehož životem je sledování filmů, typický osamocený důchodce, který komunikuje ve filmových hláškách. Tento motiv se mimochodem později opakuje, čímž autor kopíruje sám sebe. Babak je spolužák, který je příkladem proměny v průběhu dospívání. K hlavnímu hrdinovi se ale chová jako idiot. Lauren je již zníměná křesťanská fanatička, jež mi ale byla svým způsobem sympatická. Jako jediná postava měla ujasněné, čeho chce v životě dosáhnout a vytrvale na tom pracovala. Pan učitel byl skvělý, ale čím více se zapojoval do děje, tím nereálněji na mě působil. Samotný Leonard mě nebavil. Ve svých osmnácti letech se choval neskutečně natvrdle, v podstatě si jen stěžoval na to, co se mu kdy stalo, ale nikdy neudělal nic pro to, aby situaci zlepšil a pořád brečel a opakoval, jak se zabije. Celý svět je proti němu, na druhou stranu nepůsobil zase až tak na dně, byl spíše jako dítě které si ve svých dvanácti sbalí kufr aby odešlo z domova. Asi tak vážně lze chápat Leonarda a jeho motivy. Knížku jsem měla přečtěnou za pár hodin a jestli ve mně něco zanechala, jsou to spíše rozpačité pocity. V prvních deseti kapitolách jsem měla chuť ji odložit, někde ve dvou třetinách jsem se dostala do děje a očekávala závěr. Ten mě ale ve všech ohledech zklamal- konec byl předvídatelný, nestalo se nic, co by situaci vyřešilo a z velkého tajemství nic moc nebylo. Položíme-li si na konci otázku, jestli se odstranil byť jen jeden z problémů, kvůli kterým se Leonard chtěl zabít, musíme přiznat, že nikoli. Dávám tři hvězdičky protože kdybych byla o pár let mladší, možná bych tuto oddychovku ocenila o něco víc. Nicméně, kdybych byla mladší, nespadala bych už do cílové skupiny.... celý text