s-reader
přečtené 480
Noční tango aneb Román jednoho léta z konce století
1999,
Jiří Kratochvil
A teď upřímně. Máte pocit, že jste se v anotaci dověděli, o čem román Jiřího Kratochvila je? Ne, ani náhodou. Rád bych teď pokračoval větičkou: tak já vám to teda povím, ale není to tak jednoduché. Kratochvilovské spletité texty plné fantazie se vzpírají jednoduchému vypsání svého obsahu. V Nočním tangu si autor s postavami zahrává. Lidé hrají nejrůznější role, mohou být mužem, ženou, mohou být dokonce i ježkem. To se stalo Milošovi. Zůstávají jim jen jména. Ale do svých předešlých rolí nevnikají, snad je jen nejasně tuší ve svých snech. Autor nás ve své fantazii zavádí mezi ocelové jezdce, hrdinové diskutují s mrtvým dědečkem o politice, znovu se setkáváme s Avionem. A pak noční projížďka na ocelových koních, jejich symbilocké noční tango mezi billboardy, živočišné a vzrušující... ale Miloši, tys to neustál, i když zrovna nejsi ježek. Tak už víte o čem je Noční tango Jiřího Kratochvila? Víte co, raději si ho přečtěte, stojí za to.... celý text
Praštěné pohádky
1965,
Ludvík Aškenazy
Jedna z prvních knížek, které jsem si jako dítě samostatně četl. Nerozuměl jsem tehdy všemu a fantazii a humor Ludvíka Aškenazyho jsem naplno ocenil až po letech.
Sputnik, má láska
2009,
Haruki Murakami
Když měla tato Murakmiho útlá kniha vyjít, moc jsem se na ni těšil a s chutí jsem si přečetl. Proto, i odstupem času, chci přidat komentář, který ve kterém nebude jen to, že Murakami napsal lepší knihy. Podle mě prostě napsal jiné knihy a nechci rozhodovat o tom, zda byly lepší nebo horší. Mě se líbí. Část komentáře jsem už napsal i jinde, ale protože se na mém názoru nic nezměnilo, neměním ani onu část: Sputnik, má láska, Norské dřevo, Letní pevnost. Všechny tyto tři knihy jsem přečetl ve stejné době, v poměrně krátkém časovém úseku. Nějakým způsobem se v mé hlavě smísily a zdá se, jako kdyby tam existovaly ve vzájemné harmonii pěkně pospolu. Vůbec nevadí, že Letní pevnost nenapsal Haruki Murakami, klidně mohl. V knize Sputnik, má láska nepovažuji za důležitý moment záhadu Fialčina zmizení a vůbec by mě nenapadlo snovat teorie o tom, kam mohla zmizet. Za daleko důležitější považuji prázdné místo, které po sobě zanechala. Prázdné místo, které je umocněno závěrečnou scénou - ti, kteří to četli ví, o čem mluvím, těm, kteří se na to chystají nebudu kazit pocit gradace děje. Scéna, o které se zmiňuji se pro mě pohybuje na samé hranici snesitelnosti. Ještě krok a byla by to romantika, kterou bych nehodlal akceptovat. A co vy? Překladatel Tomáš Jurkovič si zaslouží poděkování za úžasný překlad, svého času jsem mu poslal dotaz, jestli chápe, jak Murakmi myslí větu "Je to jasné jako Vltava", či zda jde o český klon nějakého japonského úsloví typu "Kolik višní tolik třešní". Dnes, kdy mám přečteno více Murakamiho knih, hlavně Kafku, bych se neptal, protože vím, jaký vztah má Murakami k české hudbě a tím je mi zase o něco bližší.... celý text
Na jih od hranic, na západ od slunce
2004,
Haruki Murakami
Haruki, příteli, jakou hroznou past jsi nachystal na Hadžima! Past, ze které není úniku. Boj, ze kterého nelze vyjít se ctí. Dočetl jsem, zaklapl knihu, ale příběh neskončil, převaluje se v mé hlavě z boku na bok jako líný vorvaň. Hadžime není vzor partnerských ctností, čtenář je v náznacích připravován na to, že má všechny předpoklady pro manželsko nevěru, včetně toho, že se ocitá v krizi bohatého a úspěšného třicátníka. Přesto mám dojem, že příčinou Hadžimova chování není třicátnícká krize, tato krize je snad příčinou, proč se snaží svou nevěru řešit tak, že vše probere s manželkou a snad by se jí i býval zeptal na radu, co má dělat dále. Na první pohled čestné chování v mezích dané situace. Na pohled druhý sobectví na druhou. Je mi tě líto Hadžime. Vím, že každý z nás je hrdina dokud se neocitne v boji a každý z nás je poctivec, dokud se neocitne tváří v tvář pokušení.... celý text
Polštář z trávy
1958,
Sóseki Nacume
Dopustím se prohřešku a použiji komentář, který jsem již uveřejnil na jiném místě. Budiž mi odpuštěno, neboť vykrádám jen sám sebe. „Stín z bambusového koštěte nezviřuje prach“ Polštář z trávy JE umělecká kniha. Veskrze umělecká, ať se na to dívám z jakéhokoli úhlu. Děje je tam pomálu: básník z Tokia, který v horském zřídle v Nakoji hledá odlidštění, slečna Nami, která opustila svého zchudlého manžela a ani několik dalších postav žádný děj nevytvářejí. To vše je jen jakýsi substrát, na kterém autor kultivuje své názory na umění, zejména na malířství a poezii. Nevím nakolik vám bude blízký názor na čistotu umělcovy duše, na inspiraci z milostí boží či na krásu polévky, ve které se snoubí zeleň mladého kapradí s červení a bělobou ráčků. Mě zaujal jiný rys polštáře z trávy. Němé obrazy. Něco mezi pantomimou a zábleskem, který zmrazí okamžik. V tomto smyslu je dokonale zachyceno setkání Nami se svým bývalým manželem, které malíř z dálky pozoruje. Co je to? Je to pantomima nebo obraz, který je dokreslován, zdokonalován, obraz, který právě vzniká? Soucit, který se na konci knihy objeví v tváři slečny Nami je už jen tečkou za poslední tečkou. A i bez něj by byl text kompaktní, dokonalý, okouzlující. Ostatně: „Je moudrá nevěsta jede-li na koni, teprve když doba květu pomine.“ Rozumíte?... celý text