RanMori
přečtené 64
Spřízněné duše
2017,
John Marrs
Ze začátku to začne na člověka chrstat náhledové postavy jednu za druhou, až jsem začínala mít obavu, jestli to všechno uhlídám. Ale nakonec jich bylo "jen" 5, z nichž nejzajímavější pro mě byl Christopher. Čtení rozhodně napínavé, o překvápka a zvraty nebylo nouze, přestože 2 jsem odhadla už s docela velkým předstihem. Motivace hlavního záškodníka mi přišla poněkud slabší na to, aby se pustil do takové akce, ale nakonec jsem přistoupila na to, že každý holt prožívá věci ve své subjektivní intenzitě :). Všech 5 linek pěkně završených, každá má svůj vlastní spád. A cliffhangery jsou tu naprosto neodložitelné :)... celý text
Pasažéři
2020,
John Marrs
Jo, tohle bylo hodně dobrý. O vzrušující napětí není nouze a párkrát jsem opravdu horečně otáčela stránku za stránkou, abych se konečně dozvěděla, jak to bylo. A přesto že to na zvraty nebylo nijak skoupé, nepůsobilo to překombinovaně. Jen mě trochu překvapilo, že to v jednom ohledu neskončilo dobře, ale i tak to k vykresleným charakterům vlastně sedlo. Rovněž oceňuji velmi věrně - bohužel - zachycený obraz současné společnosti a jejího chování na sociálních sítích.... celý text
Útočiště
2020,
Jérôme Loubry
Kniha mi byla velmi doporučena, ale i když koncept samotný špatný není, to provedení na mě nefungovalo. První část na ostrově dosti nudná, druhá s Damienem konečně pořádně napínavá. Ale pak přišel plottwist, kterej to úplně zabil. Všeho moc škodí. Jednou ano, ale dvakrát za jednu knihu vážně ne.... celý text
Útok ze tmy
1992,
Joe Dever
Jako dítě jsem měla co dělat, abych to dohrála. Dnes jsem měla nějaké štěstí, že jsem volila cesty tak, že jsem za chvíli byla v cíli a vyhla se skoro všem problémům :). U mě je to hlavně nostalgická záležitost, což dokazuje i fakt, že 1-5 díl jsou už taková salátová vydání :)... celý text
Stín na písku
1994,
Joe Dever
Toto je za mě takové nejslabší. Je to sice děleno na 2 části, ale nějak to tu postrádalo švih.
Pokémon - velká kniha
2001,
Farid Dilmaghani
Tenkrát to byla pořádná pecka, nic jiného u nás nebylo k sehnání :)
Pouštní včela
2017,
Veronika Matysová
Je zvláštní, že se hodně lidí shoduje s autorkou, že se obálka nehodí k příběhu - asi patřím k tomu malému táboru, který si myslí opak. Podle mě to je vojenské/válečné až až :) Nápad na příběh super, moc se mi líbilo, jak se do sebevražedné mise vplétaly různé motivace různých lidí, každý hnán svou vlastní minulostí. Taky se mi hodně líbil popsaný vnitřní svět Adama, za mě opravdu výborně podaný obraz depresivních stavů. Přesto nebo možná proto mě trochu mrzelo, že se na konci přece jen nerozhodl jinak, ale díky dojezdu, kdy se člověk dozvěděl, co která z postav ještě udělala a co s ní bylo, se mi celkový konec a vyznění vlastně líbilo. Příběh mě chytil a musela jsem několikrát ještě číst dál, i když už se mi fakt chtělo spát :). Jedinou výtku bych měla k poněkud zmatečném podávání děje mnoha postavami. Často jsem tak bloudila v tom, v čím jsem právě hlavě a zda se jedná o minulost, deník nebo současnost. Přitom by stačilo ty přechody oddělit aspoň hvězdičkami a zápisy z deníků nadepsat třeba datumem, a bylo by to hned jasné. Navíc se v první chvíli zdá, že bude kniha psaná v přítomném čase (což v první kapitole dává výborný smysl), nicméně později mi přišlo, že Veronika asi už zmátla i sama sebe. Několik prvních kapitol totiž začíná časem přítomným a od poloviny jede časem minulým, ač jsme stále na stejném místě a pozorujeme vývoj jednoho děje. (Postava "právě sedí a čte noviny" o tom, co se "stalo nedávno" a od té chvíle noviny "dočetl a odložil"). Ale když jsem v tom skákání přestala hledat hlubší smysl, v zásadě to čtení ani příběh nijak nerušilo. Minulý čas se beztak čte líp :).... celý text
Hodina psodava
2022,
Veronika Matysová
Tato kniha mě opravdu zarazila do křesla. Konsternací. Vážně mě mrzí, co musím do zpětné vazby napsat, ale vzhledem k tomu, že autorku docela znám a chodím na její kurzy psaní, vážně jsem nemohla uvěřit tomu, co vidím. Námět a nápad sám o sobě je fajn. Horší je to se samotným zpracováním. Předně se tam objevuje dost neuvěřitelných scén - postavy se zničehonic vrhají k oknům, aby se mohly stát svědky potřebných událostí; HLAVNÍ technik, jenž je pověřen opravami a údržbou armádního zařízení, začne vedle Runy vypadat jako někdo, kdo je rád, že rozezná šroub od hřebíku; a případ samaritánské krysy, která pro nic za nic začne krmit člověka v tísni, tomu už teprve nevěřím. Taky jsem se trochu pozastavila nad názvy vymyšlené fauny – ač je evidentní, že např gridly je grizzly a sopouch je pavouk, ok, jsme na jiné planetě a jmenuje se to jinak. O to víc mě pak zaráží, proč kočka zůstala kočkou. (A vlastně i káně a pes.) A pokud jde o psodavy, tak nám tu nesehrají žádnou roli. Oni se tam totiž jaksi - krom jednoho historického okénka - vůbec nevyskytnou. Zpětné vyprávění je ok, ale ne, když se už dostaneme do přítomnosti! Skočit zas na moment do budoucna, vyzradit kdo umře a zas to celé sledovat zpětně už opravdu není napínavé – zvláště ve třetím dějství! A k tomu vyprávění – pokud něco postava vypráví, pak může vyprávět jen to co zažila, ne co zažily nějaké děti někde jinde (rodinné poměry Honaha a Oriho) anebo vsuvky tajných hovorů s arhání. Co mě však bolelo ze všeho nejvíc, je samotná stylistika textu. Korektor se tu opravdu, opravdu nevyznamenal. Nechal tam chyby v textu (zvláště v poslední části, kde se v tom začala už ztrácet i sama autorka a pletla jména (Maši/Majsi) nebo zapomněla, že uložila nějakou postavu ke spánku, a ta se tedy i nadále účastnila hovoru), mezery mezi slovy navíc i věty jako „Runa se hodně nadechla se.“ Text na mnoha místech působí dojmem zapomenutého – nepředělaného prvního draftu. Všechny postavy se mezi sebou v 90% případů baví tak, že věty pronášejí. Pronášejí dokonce i výkřiky (?!!). A největší třešničkou byla uvozovací věta na začátku i konci přímé řeči (A dodala: „Psal knihy a maloval, já už jen bojuju,“ pronesla zamyšleně). Jsem vážně moc zklamaná. Čekala jsem ukázkový text, z něhož se budu moci učit, jak na to.... celý text
Nemusíš!
2020,
Dagmar Digma Čechová
No, ze začátku - a že to byla velká část knihy - jsem měla opravdu problém s oběma protagonistkami, byly mi strašně nesympatické, a co hůř, poznávali jsme je jen po jejich erotické stránce, čímž mi přišly o to plošší. Kateřina mi byla každou další větou protivnější. Už už jsem to vážně chtěla dropnout. Pak se děj konečně rozhoupal taky jiným směrem a linky postav se začaly zajímavě propojovat. Poselství knihy se mi líbí, jen snad nebylo nutné na tom konci opravdu až tolik tlačit na pilu, ale budiž. I přes těch pár malých poplatných agitek byl příběh nakonec zajímavý a přínosný. Škoda drobné proniknuvší chyby na konci, kdy jsme se z roku 2016 omylem vrátili zpět do roku 2015.... celý text
Řešidlo
2021,
Petr Casanova
Takový výcuc vztahových situací, zdůvodnění a "návodů", jak s nimi naložit. Je to přehledné a dobře podané, nicméně je to hodně totéž co v jiných dílech a proto to ve mně nevyvolává potřebu číst ještě další knihy .... celý text
Faja
2017,
Petra Stehlíková
Začátek byl poněkud náročný z důvodu, že autorce jaksi unikaly fyzikální zákony (to si nikdy nestavěla jako malá věže z kostek?) a opět jsem narážela na nedomyšlenosti, jako např. kde se v kopuli pod mořskou hladinou bere vítr? A z čeho tam prší šmankote? Celkově mě ale tenhle díl asi i tak bavil o něco víc než první, hlavně na konci to začalo být opravdu napínavé. Jak jsem si na začátku říkala, že třetí díl už ne-e, tak nakonec se o něm asi dá přece jen uvažovat :)... celý text