Lu_books
přečtené 928
Kamenné nebe
2020,
Nora K. Jemisin
Nemůžu jinak než se k celé trilogii vyjádřit trochu obsáhleji. Obsáhleji proto, že budu místy sklouzávat nejen k hodnocení Zlomené země, ale i k celému žánru fantasy. Proč? Protože čím víc čtu fantasy literaturu, tím víc jsem přesvědčená, že mnohem víc vypovídá o nás, lidech, než o nějakých vymyšlených světech / společenstvích / realitách. Začněme trochu z jiného konce. Ať už se autor pokusí vymyslet sebefantastičtější svět, stejně může použít jen nám známé jevy. Nikdo nemůže vymyslet další barvu, další materiál, další vjem. Může pracovat jen s tím, co známe. Jistě – lze vzít nám známé jevy a namíchat je do neznámých formací. Ale vždycky budeme ve výsledku hledat to, co je nám alespoň zdánlivě blízké, něco, co naše mysl dokáže uchopit a pracovat s tím. Jemisinová se ale tomu skutečně „neznámému“ přiblížila snad nejvíc, jak mohla. Nevzpomenu si totiž na jinou knihu (knihy), kde by byl fikční svět tolik vzdálený tomu našemu – a to i přes podobnosti, které tu stále jsou. Za svět Tišiny jí zkrátka patří můj obrovský obdiv, a to i přes to, že „neznámého“ dosahuje i obraty typu „stejně by sis to nedokázala představit, tak si prostě představ něco krásného“. (Navíc: jak sakra dokáže pojídání člověka kamenožravcem proměnit v něco až… něžného? erotického?!) Velký dík a obdiv samozřejmě i překladateli – protože správný překlad je někdy polovinou úspěchu celého díla. K fikčnímu světu se sluší udělat ještě jednu odbočku, protože toto téma mě hlodá už delší dobu. Spousta lidí tady (myšleno jak u této trilogie, tak i u mnoha dalších fantasy knih a na jiných platformách) si stěžuje na to, že autoři – potažmo vypravěči – své světy dostatečně nevysvětlují, a pokud ano, tak třeba až dalece za polovinou knihy/série. Ale no tak, lidi. Vždyť o tom přece fantasy světy jsou, ne? Je to přesně to tajemno, naše touha dozvědět se víc a odhalit pravdu, co nás v četbě pohání dál. Nebo si alespoň myslím, že by to tak být mělo. Dle mého názoru dokáže jen opravdu dobrý autor odhalovat tajemství světa pomalu, zlehka, zkrátka tak, aby čtenář sice alespoň trochu chápal, co se děje, ale nedokázal ještě rozklíčovat, proč se to děje… A Jemisinová to dokázala bravurně. Neodpustím si ještě další odbočku (ale na konci zjistíte, že se Zlomenou zemí souvisí, nebojte). V poslední době se setkávám s názorem, který zastává mnoho literárních teoretiků (vědců, historiků, znalců, říkejte jim, jak chcete). Je to názor, že fantasy (spolu se spoustou dalších populárních žánrů jako je sci-fi, postapokalyptické romány, ale třeba i červená knihovna, erotické romány apod.) je jakýmsi podřadným žánrem, nebo dokonce, že je fantasy synonymem pro brak. Ne, ne a ještě jednou ne. Ne každá fantasy je dobrá, to přiznávám. Taky jsem ochotná připustit, že u některých žánrů je těch braků zkrátka mnohem víc, než u jiných (ale to bychom mohli začít debatovat o účelu oddechové literatury jako takové, a to sem nepatří). Ale co je důležité, braky přece najdeme napříč všemi žánry. Myslím, že Autor s velkým A dokáže i „podřadný“ žánr (jakkoli s tímto označením nesouhlasím, tak tady ho použiju) proměnit v geniální umělecké dílo. Jakýkoliv. Žánr. A Zlomená země je toho nezvratným důkazem. Podívejme se na to ještě jinak. Čím víc čtu fantasy, tím víc mám pocit, že bychom tento žánr klidně mohli nazývat sociologickou literaturou. A platí to i o většině sci-fi, postapo, dystopií a jim podobných žánrech. Pokud takové dílo (a autor) za něco stojí – a omlouvám se za ten výraz – vždycky nakonec dožene hrdinu/hrdiny k zásadnímu dilematu: jaký zaujme postoj ke světu. Světem je myšleno lidstvo, nebo ještě lépe společnost – protože hrdiny nejsou vždycky jen lidé, že? A oklikou se vracíme na začátek. Fantasy totiž nejsou jen smyšlené příběhy odehrávající se ve fantaskních fikčních světech, nenechte se zmást. Mnohem víc toho vypovídají o nás, lidech. O dnešním světě, ve kterém žijeme. A co je hlavní, donutí nás nad ním přemýšlet – a že jsou to někdy dost choulostivá témata snad ani nemusím zdůrazňovat. Bohužel mnoho lidí o vážných problémech nepřemýšlí rádo, proto to nevidí. A když už nebudete souhlasit s tím sociologickým hlediskem, tak vezměte v potaz alespoň to psychologické. Podívejte se podrobněji na postavy Zlomené země. Ani jedna z nich není čistě kladná nebo čistě záporná (to nejsme nikdo, že?). Pokusit se o takové vymezení tady úplně postrádá smysl. Autorka totiž staví na bolesti. Smutku. Žalu. Zármutku. Ano, jsou to synonyma, ale všechna tuhle trilogii dokonale vystihují. A opět: je to něco, co je lidské, nám dobře známé. Přesto nemůžeme (oprava: můžeme, ale měli bychom? A troufneme si vůbec?) postavy soudit, ale co můžeme udělat je, že budeme trpět spolu s nimi. Můžeme je pochopit. Ruku na srdce, jak bychom se asi změnili my po osmapadesátém nebo kolikátém konci světa? Když už je i kanibalismus na denním pořádku a sám Země trpí zklamáním, žalem a nenávistí, jak bychom si vůbec mohli dovolit někoho odsuzovat za to, že chce takový svět zničit? Na druhou stranu – neexistuje vždycky alespoň nepatrná naděje na záchranu? Důvod k záchraně? A jsme zase u toho přemýšlení… Zkrátka a dobře. Zlomená země je jedna z těch knih (sérií), po jejichž přečtení mám pocit, že se svět změnil a už nikdy nebude jako dřív. Není to tak, svět je stále stejný. To jen můj pohled na něj se trochu poupravil, dotvořil. Ale výsledek je stejný. Pro mě už možná svět nikdy nebude jako dřív (pardon za tak melodramatická slova). Ale to je v pořádku. Půjčme si Hoova slova: „nemám kam jít, jedině kupředu.“... celý text
